Obsah stránky
Pověsti
Pověst o kapli Anděla Strážce
Ještě v době, kdy celý vrch Stráž byl pokryt neprostupným lesem, zabloudily sem často i děti, aby si tu nasbíraly lesních plodů, ani v nejmenším nedbajíce na nebezpečí zde číhající. Tehdy se do lesa zaběhl alý chlapec, aby si nasbíral něco jahod. Listí kolem něj šelestilo, větve praskaly a sem tam se ozval hlas nějakého zvířete.Hoch se začal bát. Sbíral jahody rychleji a rychleji, každou chvíli se rozhlížel kolem sebe a tak se stalo, že šlápl na hada. Ten vztekle zasyčel a chlapci se kolem nohou začal ovíjet. Hošík zkameněl hrůzou. Vtom ucítil vedle sebe něčí přítomnost. Otočil se a spatřil anděla, kterak k němu hlavu naklání a usmívá se. Tu také hadí sevření povolilo a tělo hada se jako bez života k zemi zhroutilo, aniž by se chlapci něco stalo. Jak se anděl objevil, tak opět zmizel. Dítě již nemělo na jahody ani pomyšlení. Jak mohlo, nejrychleji běželo domů. Když chlapec doma vyprávěl, co se mu přihodilo, dali rodiče spolu s jinými zbožnými rodinami z města namalovat obraz Anděla Strážce a umístili ho do kaple, kterou na vrchu Stráž nechali vystavět.
Jiná pověst o kapli Anděla Strážce
V Sušici kdysi přebývala bohatá a vznešená paní Markéta. Dny jejího života plynuly ve štěstí a pohodě. Jako růžička rozkvétala pod milujícím pohledem svého chotě, který splnil každé její přání. Ale jak se znenadání nebe potáhne mráčky, tak se znenáhla do duše Markéty začal vkrádat smutek, který narůstal, jak jí léta přibývala. Ač již po několik let měla nachystanou kolébku, přece se jí nedostalo potěšení, aby v ní zavrnělo dítě. S nevýslovnou hořkostí se dívala na šťastnější sousedky, které měly dětí plný dům. Nejprve s nadějí, později už ze zbožnosti, navštěvovala pouti, kde prosila Pannu Marii o synáčka nebo dcerku. Když se právě jednou vracela z poutě,, kterou konala na Sv. Horu k Panně Marii, unavena k smrti klesla pod vrchem Stráž a usnula. Tu se jí po tváři rozlila taková blaženost, že její průvodkyně soudily, že se s ní musí dít něco zvlášť neobvyklého. Markéta skutečně ve snu viděla usměvavé dítky s křidélky duhových barev. Mezi nimi probleskovala nabroušená kosa, kterou mávala morová smrtka. Andílci pak tuto postavu, která svým vražedným nástrojem ohrožovala město i samotnou Markétu, srdnatě odháněli. Najednou se všude kolem rozsvítilo a v té záři předstoupila před Markétu sličná paní, v níž okamžitě poznala Matku Boží. Zvonkovým hlasem ji nabádala: “Zůstaň tam, kde jsi. Nechoď nyní do města, řádí tam mor. Můžeš si přát to, co nejvíc chceš. A žes tak zbožná, vše se ti vyplní.” Markéta se při vzpomínce na svého muže a své přátelé rozplakala a zapřísahala Matku Boží, aby se nad městem ustrnula. Panna Marie tedy pokynula morové smrti a ta se hned vytratila.Vtom se poutnice probudila a spěchala pak do města s myšlenkou, že obětovala možnost mít dítě, aby uchránila Sušické od velikého neštěstí. Jaké bylo její překvapení, když po čase poznala že bude matkou! A když porodila zdravého chlapečka, tolik se podobajícího andělíčkům ve snu, věnovala velkou část svého jmění na zbudování chrámu na vrchu Stráž, nad nímž toho památného dne viděla ve snu vznášet se anděly a bránit město.
Kaple rok 1883 Kaple nyní
Kamená hlava
Na průčelí budovy muzea Šumavy (č.p.40), napravo, najdete drobnou kamenou „hlavičku“. Váže se k ní následující pověst. Kdysi dávno zemřela před velikonocemi mladá dívka z velice bohaté měšťanské rodiny. Rodiče ji přes svátky nechtěli nechat ležet doma mrtvou, a tak ji ihned po smrti pochovali. Ve městě tehdy žil jeden chudý muž, který měl dobrodružnou povahu a ničeho se hikdy neštítil, včetně krádeže. Všiml si, že dívka, která byla pohřbena jako nevěsta, měla na ruce velmi drahocený zlatý prsten. Pomysle si, že ta ho již nebude potřebovat, vybavil se nářadím a pod rouškou noci se tajně vkradl na hřbitov a pronikl do hrobky. Vypáčil víko rakve a chtěl sundat prsten z nebožčina prstu. Dívka však měla prsten pevně nasatený, nešel jen tak lehce sejmout. Zloděj se o to chvíli pokoušel, a když neuspěl, vzteky s mrtvou praštil. V tu chvíli vyskočil z dívčiných úst žloutek a ona rázem obživla. Polekala se cizího divného člověka, který se nad ní skláněl. I on však na ní zíral celý hrůzou zkoprnělý. Když se zmrtvýchvstalá dívka trochu vzpamatovala, poprosila zloděje, aby ji odvedl domů k rodině, že toho nebude litovat. Pobuda se nezmohl na odpor a celý opařený děvče domů doprovodil. To pak vypravovalo svým překvapeným rodičům, jak žloutek kvapně polklo a zadusilo se jím. Zlým úmyslem toho člověka bylo však zachráněno. Opovážlivec tak unikl zaslouženému trestu a naopak byl šťastnými rodiči bohatě odměněn.
O Jezeře na Svatoboru
Jednou objevili dva drvoštěpové na Svatoboru v jakémsi těžko přístupném místě nalou studánku, jež se zdála být velmi hluboká. Drvoštěpové vnořili do ní sekeru, ale dna nedosáhli. I přinesli dlouhou tyč, ale ani tou nenarazili na dno. Spustili tedy do studánky dlouhý provaz, zatížený kamenem, ale marně. Studánka byla prý bezedná. Bylo to prý “mořské oko”, svědčící o tom, že pod zemí je veliké jezero. Lidé předpovídají, že jednou bude v Čechách zle a cizí vojsko bude řádit v Sušici a jejím okolí. Pak protrhne podzemní jezero boky Svatoboru, zatopí celou Sušici a zničí všechny nepřátele.
Vodolena
Za dob pohanských žila tu v kraji kněžka Vodolena, jež byla rádkyní svého lidu a na Svatoboru sloužila pohanským bohům.Pověst vypravuje, že kněžka vyslovila před svou smrtí přání, aby byla pohřbena tam, kde se prvně zastaví dva strakatí (někde uváděni bílí) voli, kteří povezou její mrtvé tělo. Když zemřela, bylo její přání splněno. Voli, kteří mrtvou a hořce oplakávanou kněžku vezli, táhli však těžký vůz bez zastavení až skoro na temeno Svatoboru. Na místě, kde bylo tělo spáleno na hranici, vytryskla později studánka s léčivou vodou.
Pramen na Vodolence Svatobor
Svatoborský poklad
Někde ve svazích Svatoboru nad Sušicí je mezi dvěma růžovými keři ukryt vstup do tajemné jeskyně, která vede do velké síně, rozdělené velkými krásně zdobenými sloupy. Tam je podle pověsti svatoborský poklad, ze kterého by mohla být Sušice třikrát postavena znovu ve vší své kráse. Vchod do jeskyně kdysi náhodou objevil stařec z Dolejšího předměstí, ale protože podlahu pokrývala voda a on si svítil jen sirkami, rozhodl se, že se do jeskyně vrátí v létě, až voda opadne. Nikomu o svém nálezu neřekl. Ale v zimě se rozestonal a na své smrtelné posteli předal tajemství svým přátelům. Nemohl jim už ale vchod do jeskyně ukázat. Ti již nikdy potom tajnou chodbu nenašli.
Řešátko a ďábel
Jistý řečený pán Řešátko byl milovník cti a slávy Boží, skládal celoroční písně a když jednoho času v noci skládal píseň z evangelia Vymítal Pán Ježíš ďábelství, tehdy z nenadání postavil se na stůl škaredý kocour a začal ohyzdně mňoukati. Pan Řešátko vzal kalamář, hodil silně po něm tak, až kocour z okna vyskočil. S kalamářem pak na zeď trefil, zeď poinkoustoval, kterýžto inkoust žádným způsobem ani zabíliti, ani ze zdi setříti se nedal, nýbrž vždy na tom místě viděn byl, až jistý Ladislav, kazatel, první v Sušici kapucín, tu zeď posvětil a zabílit nechal, od kterýchžto časů více ten inkoust nepronikl. Toto se mělo stát v domě v ulici T. G. Masaryka č.p. 17.
Kámen neštěstí
Na sušickém náměstí se nachází poblíž kašny starý kámen. K němu se váže následující příběh:V roce 1672 jistý rytíř rodem z Rumerskirchenu pobýval na návštěvě na volšovské tvrzi u urozeného a statečného rytíře pana Ferdinanda Boryně ze Lhoty. Jednoho dne se opil a v podnapilém stavu nasedl na koně a projížděl po placu tvrze. Vytáhl pistoli a vědouc či nevědouc střelil oknem do kapličky,která se tu nalézala. Dvěma kulkami tak prostřelil obraz svaté Anny, který se v kapli nacházel. Na to pobídl koně a jel do královského města Sušice, aby zde navštívil dvě slečny sestry Hrozlaurky z Hozlauru, které žily v domě, který později slul Šifnerovským (č.p. 39). V prostředku rynku pod rytířem však upadl kůň, rytíř si srazil hlavu a zůstal ležet na místě umrlý. Tím způsobem jako svatý obraz prostřelil, prostřelil i sebe. Vnesli jej do radnice a odtud zase do špitálu jej položili a poněvadž se při něm nenašlo žádné znamení, že je katolického vyznání, byl pohřben ne na posvátném místě, ale poblíž hřbitova při cestě. Jeho kůň pak vstal a vrátil se do Volšov. Místo, kde se rytíř zabil, bylo označeno kamenem. Kameni se každý stranil a varoval se přes něj přejít, aby jej nepotkalo neštěstí. Prý alespoň rýma nebo bolest hlavy se do druhého dne dostavila.
Duch rytíře a odvážný zvoník
Nejznámějším sušickým zvoníkem byl beze sporu ten, který vysvobodil Horejší předměstí od nekalých a nepříjemných strašidelných rejdů mstícího se ducha rytíře z Rumerskirchenu. Poté co byl rytíř z Rumerskirchenu pohřben mimo svěcenou půdu, začal se jeho duch v noci zjevovat. Často pak běhal po městě a děsil měšťany výkřiky: „Hoří!“
Jednou mu statečný zvoník sebral pohřební rubáš a utekl před ním na kostelní věž. Rytíř ho pronásledoval, protože se bez pláště nemohl vrátit do hrobu. Když už zvoníka téměř dostihl, ten ze zoufalství zazvonil na poplach. Rytíř Hoří se při tomto zvuku rozpadl v prach. Zvoník pak dostal od městské rady bohatou odměnu.
Dům u hranatého válce
Až do požáru města roku 1707 stál na náměstí velký dům s třemi štíty, který se odedávna nazýval "domem u hranatého válce" (v místech dnešního č.p. 30), podle hliněného válce o čtyřech hranách, který visel nad vraty.Jednou, je tomu už hodně dávno, žil v tomto domě muž, který byl velmi rozmařilý a brzy prohýřil všechny svoje peníze. Protože byl zvyklý žít v přepychu a blahobytu, rozhodl se upsat čertu, aby měl opět peníze. Když se ho čert ptal na podmínky, řekl mu domácí pán: "Přijď si pro mě za čtyřicet let a pak mi ještě dáš jeden den a jednu noc na rozmyšlenou, jakou práci bych ti měl naposledy dát. Vykonáš-li ji, budu tvůj, jestli ne, jsem volný". Čert souhlasil a léta plynula. Pán žil nadále rozmařile. Den stíhal den, rok stíhal rok, až do věku jich napočítal čtyřicet. Tu se domácímu pánu znovu zjevil čert a poručil mu, aby do zítřka si vymyslel pro něj nějakou práci. Tu teprve si hříšník uvědomil svoji velikou chybu a začal se úpěnlivě modlit k Bohu. Modlil se až do večera a pak i celou noc, až k ránu měl sen, kdy k němu promluvila nějaká postava : "Dej čertu kus hlíny, ať ti z ní udělá čtverhranný válec." Pán se probudil s radostí, že pekelníka obelstí. Po poledni se konečně čert objevil. Domácí vzal kus hlíny a podal ji čertu, ale v rozčílení si místo čtverhranného válce přál válec hranatý. Čert uválel z hlíny válec, pak mu udělal jakési čtyři hrany a již s chechotem domácího pána do pekla odnášel. Lidé pak již našli jen díru ve stropě a na stole válec o čtyřech hranách. Díru pak zazdili a válec na památku neštěstí pověsili nad vrata.Od té doby se tam říkalo u hranatého válce.