Sirkařství - historie druhé sušické továrny na sirky

Souhlas k výrobě zápalek získal Vojtěch Scheinost od sušického magistrátu 31.října 1839. S výrobou zápalek začali manželé Scheinostovi zcela bez prostředků a prakticky holýma rukama v pustém a vyhořelém domě bez oken a stropů uprostřed náměstí za radnicí. Zpočátku pracovali až dvacet hodin denně, aby vyrobili první zápalky, prodávané pak příležitostně na trzích a poutích.

Z tohoto počátečního období se dochoval poměrně přesný popis vlastní původní domácí výroby: Vojtěch Scheinost nakoupil několik prken, z nichž speciálním hoblíkem hobloval asi metr dlouhé dřevěné dráty, které svazoval do svazků asi po 200 kusech. Tyto svazky pak přeřezával na potřebnou délku zápalky. Svazečky těchto dřívek byly potom do výše tří až čtyř milimetrů máčeny do síry, která se tavila na kuchyňské plotně. Když síra zatuhla, byla dřívka do výše necelého milimetru máčena do připravené zápalné hmoty. Po částečném zaschnutí se dřívka dosoušela nad kamny, svazovala se do svazků po 50 – 60 kusech a tak se prodávala v nejbližším okolí o poutích a na trzích.

Později se prodávaly i v Horních Rakousích a zájem o ně byl i v Praze, kam Scheinost zajížděl s formanskými povozy. Výrobky šly dobře na odbyt a poptávka byla záhy tak velká, že Scheinostova domácí výroba jí přestávala stačit a bylo nutno ji rozšířit. Ale nákup surovin, dřeva, mzdy pro zaměstnance, poplatky, rostoucí rodinné výlohy i výlohy spojené s neustálým stěhováním a také neproplacená velká zakázka do Turecka Scheinosta finančně vyčerpaly tak, že byl bez prostředků a navíc i silně zadlužený. A tak nezbylo nic jiného, než opět hledat pomoc.
Nakonec počátkem 40. let navázal spolupráci s místním obchodníkem Bernardem Fürthem, který po krátkém čase celou výrobu koupil a Vojtěch Scheinost se stal ředitelem výroby. V dalších letech továrnu převzali a nadále rozvíjeli Bernardovi dědicové - synové Daniel a Emanuel a později dva vnuci Bernard a Ernst. Toto období bylo poznamenáno vzájemnými spory, které vyvrcholily v roce 1865 odchodem Vojtěcha Scheinosta z továrny. Hlavní příčinou těchto sporů byla smlouva uzavřená mezi ním a Bernardem Fürthem, podle níž neměl do továrny přístup žádný jiný příslušník Scheinostovy rodiny. Před lety tato podmínka postihla Scheinostovu manželku Marii, která přinesla do Čech tajemství složení a výroby zápalné směsi. Nyní chtěl Vojtěch Scheinost začlenit do výrobního procesu svého dvacetiletého syna a doufal, že po více než dvaceti letech jeho věrných služeb nebude plnění tohoto bodu smlouvy tak přísně vyžadováno. Opak byl však pravdou. Narazil na tvrdý odpor ze strany Fürthovy rodiny a mladý Albert musel továrnu okamžitě opustit. Vojtěch Scheinost se s touto skutečností nikdy nesmířil a když se mu během tří let podařilo sehnat potřebný kapitál, koupil objekty bývalé hospody “V ráji“ na úpatí Svatoboru a založil zde vlastní výrobu zápalek. tzv. Hořejší továrnu. Získal uznání na mnoha výstavách a odbyt pro své výrobky nalezl nejen na tradičních východních trzích ve Srbsku, Bulharsku, Turecku či Egyptě, ale i na západě v Belgii, Francii a Anglii a pronikl dokonce i do Ameriky.
Tajemství výrobního postupu a složení vlastní zápalné hmoty se v obou sušických sirkárnách předávalo z otce na syna. Hmotu míchal vždy sám majitel továrny. Při stoupajícím objemu výroby však nebylo možné, aby hmotu vyráběl jen jeden člověk. Majitelé si tedy vybírali spolehlivé pracovníky. Byli to často lidé negramotní, v případě Scheinostovy továrny to byl i hluchý pomocník. Tedy lidé, kteří nabízeli především svou pracovní sílu a nehrozilo, že tajemství výroby prozradí.
Vojtěch Scheinost, zakladatel českého sirkařství, zemřel dne 10. března 1894 ve věku osmdesáti let. Roku 1903 se i tato sirkárna s celou řadou dalších stala členem akciové společnosti SOLO. ( O osm let později se zbylé sirkárny spojily do akciové společnosti HELIOS).

První světovou válku i nové společenské a politické poměry po roce 1918 přežily obě sušické sirkárny celkem bez větších problémů. Potíže přinesla až nová zápalková daň v roce 1931 a zejména celosvětová hospodářská krize. V pátek 11. března 1932 se v sušické Hořejší továrně vyráběly sirky naposledy a o den později byla výroba úplně zastavena. Vedení společnosti SOLO se snažilo najít pro stávající tovární objekt novou výrobní náplň. Investovaly se značné prostředky do adaptace budov a do nových strojů a v srpnu roku 1933 byla v bývalé Scheinostově sirkárně, pozdějším PAPu, zahájena zcela nová výroba papírových impregnovaných nádobek SOLOKUP a průhledných obalů a nádobek FADUTUB z acetylové celulózy. Provoz této nové továrny zahajovalo pouhých deset zaměstnanců. Sušičtí výrobci však dokázali přesvědčit konzervativní domácí obchodníky i spotřebitele o praktičnosti a účelnosti těchto jednorázových obalů a o širokých možnostech jejich využití v potravinářském, chemickém, kosmetickém i farmaceutickém průmyslu. Poptávka po nových moderních obalech byla záhy tak velká, že bylo nutno velice brzy pořídit nové stroje a výrobu rozšířit. V roce 1938 zde bylo zaměstnáno již přes 400 osob. Po válce se podnik zmodernizoval, rozšířil o nové provozy, v roce 1968 zavedl další novou výrobu obalů z plastických hmot. Výroba různých a nám tak dobře známých obalů, kelímků, tácků a pohárků nepřerušeně v této továrně trvá dodnes. Továrna je dnes vybavena nejmodernější technologií na výrobu potravinářských obalů z plastů a papíru. Zásobuje svými plastovými a papírovými výrobky velkou část tuzemského trhu. Mezi významné odběratele patří renomované firmy jako jsou Danone, Setuza, Coca-Cola, Pepsi Cola, Jihočeské mlékárny a další.

Zajímavosti ze světa ohně na dřívku

Roku 1895 byla zaregistrována první ochranná známka KLÍČ, která pak sušické zápalky proslavila na všech kontinentech.

Roku 1951 byla v SOLE zahájena výroba dřevovláknitých desek využívající odpadu ze sirkárny i okolních pil. V roce 1953 se začaly vyrábět v podniku voštinové desky a v roce 1966 se začaly vyrábět sirkolitové desky, využívající odpadu z výroby sirkových krabiček i zápalek. Objevily se známé názvy, jako např. sololit, sololak, solodur.

Poslední dřevěné krabičky na zápalky byly vyrobeny v červenci 1984, od tohoto data se setkáváme už jen s krabičkami papírovými, tzv. přířezy.

Zápalky dodávané firmou Solo sirkárna jsou plně recyklovatelné - jejich hlavičky neobsahují síru ani těžké kovy. První bezpečnostní zápalka, u níž byl bílý fosfor nahrazen červeným a kterou už ale nešlo škrtnout kovbojsky o podrážku, nýbrž jen o škrtátko, byla v Sušici vyrobena už v roce 1848.

Receptura zápalných složek u sirek určených do tropických oblastí je jiná než u výrobků pro mírné pásmo, neboť musí vydržet vysokou vlhkost vzduchu. Proto prý obchodníci v tropech testují kvalitu sirek jazykem - i po olíznutí musí jít bez problémů rozžehnout.

Na světě se podle údajů statistik spotřebuje ročně šest triliónů zápalek.

Nejkvalitnější zápalky se vyrábějí z osikového dřeva, na druhém místě stojí topol a třetí si drží lokální dřeviny v místě působení výrobce. Osika se dobře loupe, a navíc má její bílé dřevo strukturu vláken, jež zajišťuje pevnost dřívka zápalky. Dřívka z dřevin s výraznými letokruhy, což mívá například smrk, při škrtnutí praskají.

Zápalky se dnes plní hlavně do papírových krabiček. I když jde asi o nejlevnější výrobek na trhu, jehož cena se často pohybuje i pod jednou korunou, musí splňovat určité parametry. Například škrtátko by mělo vystačit na vypálení více než jednoho celého obsahu krabičky.

Základním znakem bezpečné zápalky je skutečnost, že po sfouknutí plamene nesmí dřívko dále žhavit. Kvalitní sirka se zapálí už po jemném škrtnutí v úhlu třiceti stupňů. Její hlavička zůstane kompaktní (nesmí tzv. odkapávat hořící kousky směsi) a plamen z ní pak plynule přejde na dřívko. To usnadní parafin, do něhož se při výrobě namáčí. Po uhašení musí dřívko ihned zčernat, nesmí mu zůstat žhavý konec. Vypálené zápalky by se ale přesto neměly vracet zpět do krabičky.

Ploché zápalky si dal před více než sto lety - 17. března 1892 - patentovat Paul Lorenz z Berlína. Jednalo se o ploché dřevěné zápalky, vlepované do malé obálky z tvrdého papíru. Je to nám dobře známý druh "Jupiter", později užívaný i československým Solem.

V sušickém muzeu je umístěna zřejmě největší sirka na světě. Vznikla v místní sirkárně Solo roku 2008 a dlouhá je skoro 3,6 metru. Hranol zápalky má obvod 7 x 7 centimetrů. Druhou, stejně velikou obří sirku se podařilo zažehnout pomocí klasické malé krabičky škrtnutím o obří hlavičku. Hořlavá hmota hlavičky po zapálení plála téměř půldruhé minuty, dřevo pak hořelo skoro pět minut. Obří zápalka se tak chovala jako tradiční malá sirka. Tento rekord zaznamenala agentura Dobrý den z Pelhřimova a vyhořelá zápalka se stala novým exponátem muzea rekordů a kuriozit v Pelhřimově. Reportáž o obří zápalce naleznete zde.

Sluneční zapalovač se v USA začal poprvé prodávat v roce 1982. Cigareta se vkládá přímo do zapalovače, který se pak musí nastavit tak, aby v něm zabudované zrcadélko odráželo sluneční paprsky. Výrobce tvrdí, že kuřák, užívající tento zapalovač vykouří méně cigaret. Jistě má pravdu, protože zapalovač se nedá použít za špatného počasí.Kopii zříceniny hradu Radyně postavilo v roce 1998 ze 151 063 krabiček od zápalek za 24 hodin deset nadšenců v mázhausu plzeňské radnice. Model byl dlouhý 444 cm, široký 118 cm a v nejvyšším bodu věže dosahoval výšky 248 cm. Hmotnost modelu činila 466,5 kg.

Největší obraz zhotovený výhradně ze sirek sestavil pan Tomáš Korda z Vrchlabí. Má rozměry 82,5 x 122 cm znázorňující postavu kovboje. Na výrobu obrazu, trvající 6 654 hodin spotřeboval 73 194 sirek a 10 564 sirkových hlaviček.

Fosforové sirky, které si vyžádaly nesčetně lidských obětí, obsahovaly jedovatý fosfor. 800 000 takových sirek mělo stejný obsah fosforečnanů, jako lidské tělo.

Jak dlouho se vyrábí krabička zápalek? V roce 1974 to nejrychleji dokázali ve Švédsku, kde jim stačilo 2,5 vteřiny. Lipnické Solo ji vyrobilo za 4,5 vteřiny, sušičtí sirkaři potřebovali 6 vteřin. V někdejším SSSR vyráběli krabičku zápalek sedm vteřin a v Polsku dokonce jedenáct.

Housle ze sirek najdete mezi exponáty v prachatickém muzeu. Zajímavé dílo šumavských kumštýřů, které je dokladem dovednosti neznámého umělce, pochází z 19. století.

Nedostatek zápalek v Číně byl ještě v roce 1982, tehdy se dělilo na venkově o jednu krabičku zápalek až osm domácností.

Solo Sirkárna, a.s. jako jediná sirkárna používá přímo v názvu firemní známku "SOLO". Tato známka je společně se souborem ochranných známek v majetku Solo Sušice, a.s. Cena tohoto obchodního názvu a souboru ocharnných známek podle znaleckého posudku z roku 1997 představovala 107 521 000 korun.

V roce 1933 činila spotřeba zápalek na hlavu a den v tehdejším Československu 4,5 zápalky, v roce 1930 - ještě před zvýšením daně ze zápalek - to bylo rovných 7 kusů.

Krabička zápalek sehrála významnou roli při vzniku modelů autíček Matchbox. Matchbox znamená v překladu krabičku zápalek. Nápad balit modely do obalů připomínajících krabičky od zápalek se zrodil v roce 1952. Vzorem se stala krabička od zápalek Norvic, vyrobená v sušické továrně Solo.

Zápalkové nálepky se sbírají od roku 1840, první sběratelé v Čechách se objevili asi v roce 1890.První výstava zápalkových nálepek u nás byla uspořádána roku 1926 v Jičíně místním sběratelem Vojtěchem Turkem.

© Mgr. Zdeňka Řezníčková