SUŠICE A OKOLÍ : SIRKAŘSTVÍ - PODROBNÉ DĚJINY

Turistika, sport a zábava po celý rok
Na Sušicku se nebudete nudit ani na jaře a na podzim
Turistika, sport a zábava po celý rok
Na Železnorudsku se nabudete nudit ani na jaře a na podzim
Ráj cyklistů a turistů pro sport i relax
Zelený ostrov uprostřed Evropy

Sirkařství - podrobné dějiny

I. ZROD ZÁPALKY – POČÁTKY SUŠICKÉHO SIRKAŘSTVÍ

Na počátku 19 století byla vynalezena zápalka, jednoduché, praktické a jedinečné zapalovadlo, po dlouhá desetiletí uznávaný prostředek iniciace plamene.
Sušice, město na Otavě, byla veřejností uznána, jako „kolébka“ českého sirkařství.
Výroba prvních zápalek v Sušici má své počátky na podzim roku 1839, kdy se z Vídně do rodné Sušice vrátil pětadvacetiletý truhlářský tovaryš Vojtěch Scheinost. Existuje historka o tom, jak se Vojtěch Scheinost a jeho budoucí žena Marie Urbancová, naučili vyrábět zápalky na svém vandru do Vídně u lékárníka Römera. Scheinost po svatbě s Marií, začal vyrábět zápalky v Sušici. Brzy prodával své výrobky na trzích v Sušici, v Praze a v částech příhraničního Rakouska. Výroba byla malá a byla dělána v rozptýlených prostorách v celém městě. Byl to únavný výrobní proces. Sušení zápalkových hlaviček bylo požárně nebezpečné a Scheinost byl několikrát nucen přesouvat své výrobní prostory z místa na místo. Počátky byly velmi těžké, jako každá průkopnická činnost. Brzy se Scheinostovi nedostalo finančních prostředků a byl nucen se obrátit na zámožného občana Bernarda Fürtha, obchodníka se smíšeným zbožím v Sušici, který mu vypomohl půjčkou.
Po krátké době, v roce 1841, s ním zahajuje spolupráci ve výrobě zápalek. Oprávnění k výrobě sirek měl jen Scheinost a proto Fürth nemeškal a zažádal o něj v září 1842.
Poněvadž výroba záhy nepostačila pokrýt poptávku, snažili se oba, Fürth i Scheinost, o rozšíření výrobních prostorů. Vhodný objekt nalezli ve Zlaté Koruně na panství krumlovském, kam Bernarda Fürtha v listopadu 1842 pozval schwarzenbergský hospodářský úřad, aby mu pronajal bývalou tužkárnu. Jakmile byla vyřešena otázka dalšího rozvoje požádal Fürth o zemské oprávnění k výrobě sirek a fosforu v Sušici a Zlaté Koruně, které také s přímluvou sušického magistrátu v květnu 1843 obdržel. Sušické pronajaté prostory nepostačily uspokojivě řešit provozní potenciál vzkvétajícího odbytu, proto se Bernard Fürth rozhodl postavit novou továrnu. To se mu po předchozích potížích podařilo koncem roku 1844. Fürthova firma si tak připravila cestu pro nový vývoj.
V době, kdy závod zaznamenával rozkvět výroby a podnikání, kdy se zaměstnané dělnictvo početně blížilo tisícovce, vypukla v Sušici epidemie cholery, jejíž obětí se stal i Bernard Fürth. Zemřel 26. září 1849, zanechal podnik v plném vzestupu, bez známek byť sebemenšího zakolísání, podnik, jehož výrobky znala celá Evropa. Scheinost pokračoval v práci u Fürthů se stejným zápalem, jako by sám byl nositelem firmy, vyráběl kvalitní zboží a vylepšoval technologii. Scheinost měl dobrý instinkt pro získání cenných způsobů výroby zápalek. Měl technické znalosti k překonávání velkých obtíží, které vždy provázely jejich uvádění do provozu ve výrobním závodě. Vojtěch Scheinost však nakonec pro neshody s rodinou Fürthů vystoupil ze služeb firmy Bernard Fürth v roce 1865 a v roce 1868 si založil vlastní sirkárnu v horní části města.
Ve výrobním procesu se pracovalo s bílým, velmi jedovatým fosforem, jehož škodlivé účinky byly někdy až příliš kruté. Byli to převážně dělníci – máčeči dřívek a pracující v sušárnách, kteří byli nejčastěji postiženi na dýchacích ústrojích, kazily se jim zuby, zhnisaly dásně, příznaky zákeřné fosforové nekrózy. Snadná vznětlivost fosforu způsobila malé i velké požáry v továrních prostorách, při nichž mimo majetkových škod utrpěli pracující vážná zranění z popálenin, které zavinily někdy i tragickou smrt.
K zákazu používání bílého fosforu došlo koncem 19. století a počátkem 20. století. Důvodem byla ochrana dělnictva a nebezpečí požárů.
Fürthův syn a následník, Daniel Fürth vedl sirkárnu po dlouhou dobu podle plánů svého otce. V průběhu této doby byly v Sušici vynalezeny některé zajímavé kusy zařízení k usnadnění a zdokonalení výroby zápalek. Mnoho z těchto strojů je nyní vystaveno v sušickém muzeu.
V devadesátých letech se postupně projevovala nadvýroba zápalkového zboží jak v rakouském mocnářství tak i v ostatních zemích produkujících zápalky. Odbytová krize v tomto průmyslu byla zvláště citelná v Čechách, kde v té době existovalo na 20 větších sirkáren. Vedle těchto zavedených sirkáren s ověřenou technologií existovala celá řada malých provozů, jejichž výroba zápalek byla nekvalitní. Tito výrobci své zápalky prodávali levnější, než velké sirkařské firmy.
V osmdesátých letech 19. století, dochází v sirkařském průmyslu vlivem nadprodukce ke střetnutí velkých a finančně silných firem s těmito malými výrobci.
V červnu 1890 vstupuje do firmy Bernard Fürth, syn dosavadního vlastníka firmy Daniela Fürtha. Druhý syn dr. Arnošt Fürth vstupuje do rodinné firmy v roce 1892.
Tito lidé byli nejen dobrými a zkušenými hospodáři, ale navíc jako znalci a odborníci, vynikali v zápalkovém průmyslu. Jak se později ukáže, zaujali významná místa i v mezinárodní hospodářské činnosti.
Pro sušické sirkařství bylo jistě setkání pracovitého řemeslníka, vynalézavého a zkušeného Vojtěcha Scheinosta s energickým a velmi schopným obchodníkem Bernardem Fürthem, štěstím. Světovost sušických zápalek a nebývalý růst techniky a ekonomiky v zápalkovém průmyslu je ale nutno připsat výjimečným vlastnostem Bernarda Fürtha a dr. Arnošta Fürtha.
Světový trend koncentrace kapitálu a nastupující mechanizace ve výrobě zápalek vyvolává ke konci 19. století odbytovou stagnaci provázenou nebezpečnou výlukou továrního dělnictva. Překotný růst počtu nově založených sirkáren vyvolal na světových trzích cenový zmatek, důsledkem nevázaného, nesmírně tuhého boje a tyto poměry znovu přivedly velké exportní firmy za jednací stůl. Pokračující dialog mezi těmito partnery byl nakonec dovršen spojením šesti největších rakouských továren na zápalky v akciovou společnost.

II. VÝVOJ ZÁPALKOVÉHO PRŮMYSLU V SUŠICI V LETECH 1903 AŽ 1922

Spojení v akciovou společnost dohodly následující rakouské továrny na zápalky:

· BERNARD FÜRTH V SUŠICI,
· TOVÁRNY NA ZÁPALKOVÉ ZBOŽÍ V DEUTCHLANDSBERGU,
· FLORIAN POJAZZI A SPOL.,
· AKCIOVÉ SPOLEČENSTVÍ „UNION“, SPOJENÝCH TOVÁREN NA ZÁPALKY A LEŠTIDLA V AUGSBURKU, POBOČKA V LINCI,
· VOJTĚCH SCHEINOST V SUŠICI,
· JULIUS KREPESCH V GRATZ,
· EMIL LEBHERZ V GÖRZU

Své ujednání předložily ministerstvu vnitra ve Vídni 17. října 1903 pod č.j. 10.509, kde uvedly, že zamýšlí založit akciovou společnost s názvem:

„ SOLO“ továrny na zápalky a leštidla, akciová společnost se sídlem ve Vídni.

Spojení zdůvodnily úspornými důvody, potřebnými ke snížení vysoké režii při opětovném získání ztracených trhů, které zahraniční konkurenti zásobují levnějším zbožím. Vlivnou pohnutkou ke sloučení byla modernizace technického vybavení továren.
Do roku 1913 byly sušické sirkárny SOLA řízeny vedoucím ředitelem dr. Arnoštem Fürthem. Jeho bratr Bernard působil ve výkonném výboru nové akciové společnosti ve Vídni.
Narůstající změny ve strojové technice v zápalkové výrobě ve stále větší míře nahrazovaly rukodělné pracovní úkony a vedly k pronikavé racionalizaci s výhledem na lepší uplatnění v exportu zápalkového zboží.
Máčení, plnění a balení zápalek bylo prováděno nadále ručně. Teprve výroba bezpečnostních zápalek „švédských“ dovolila úplnou mechanizaci. V krátké době byly zkonstruovány stroje na loupání blány, sekačky na sirkařský drát, sušárny, hladící bubny a rovnačky. Krabičkové dílce byly kompletovány na lepících a zasouvacích strojích a opatřeny nálepkou.
Sušické sirkárny, jejichž výrobky měly světovou pověst, se ve společenství koncernu staly doménou s tradičním exportem. Koncern SOLO se včas postaral o přeměnu výrobního cyklu na bezpečnostní zápalky. V továrně v Deutchlandsbergu se pracovalo na automatizaci celé výroby. Před válkou SOLO továrny a zejména sušické sirkárny, převážnou část svého zboží exportovaly.
Po vzniku ČSR se do popředí zájmu dostala otázka výkupu SOLO továren na území ČSR. Do jednání se zapojil druhý sirkařský koncern Hélios, který provozoval sirkárny na území ČSR. Při jednání se akciová společnost Hélios zavázala, že převezme veškeré úřednictvo a zaměstnance československých továren SOLA včetně pražské representace. Celé schvalovací řízení fúze bylo dovršeno výnosem ministerstva vnitra z 11. ledna 1922, čís. 2642/22/17, jímž za souhlasu ministerstva obchodu a financí bylo povoleno zvýšení akciového kapitálu Heliosu z 12,5 mil. Kč na 26 mil. Kč za účelem převzetí tuzemského majetku vídeňského SOLA, a vyhovující nostrifikační vyhlášce.
Podle úředního vysvědčení obchodního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1922 č. pol. 1684/22 byla do obchodního rejstříku odd. B svazek X, str. 125 na místo firmy Hélios zapsána nová firma:

„SOLO“ SPOJENÉ AKCIOVÉ ČESKOSLOVENSKÉ SIRKÁRNY A LUČEBNÍ TOVÁRNY SE SÍDLEM HLAVNÍHO ZÁVODU V PRAZE.

K lepšímu pochopení tehdejší výroby zápalek přikládáme na konec tohoto oddílu soupis materiálů potřebných k výrobě hlaviček zápalek.
Zásadní operace pro kvalitní zápalky byla procedura přípravy hlavičkové a natěrací směsi.

Její složení se dá v podstatě shrnout do sedmi skupin:

1/ hořlaviny – bílý fosfor, sesquisulfid červený, sulfofosfid, síra, sirnatan olovnatý, surma, parafín, stearin, různé vosky a pryskyřice,
2/ okysličovadla – dusičnan draselný, sodný nebo barnatý, strontnatý i olovnatý, kysličníky, burel, peroxid olovnatý, suřík aj.
3/ zdrsňovala a plnidla – mletý křemen, sklo, pemza, kysličník ( pro útlum hoření ) zinečnatý,
4/ tmelidla – arabská guma, guma tragant, škrob, klíh, dextrin, cukr apod.
5/ barviva- rumělka, chromá žluť, okr, ultramarín, barevné laky a anilinové barvy,
6/ nátěry – vlhkovzdorná hlavička, aromatizace spalných chemikálií
7/ impregnace – parafín, stearin, vosky, roztoky různých solí ( zábrana proti doutnání uhašené zápalky )

III. VÝVOJ A FŮZE ZÁPALKOVÉHO KONCERNU SOLO SPOJENÝCH AKCIOVÝCH ČESKOSLOVENSKÝCH SIRKÁREN A LUČEBNÍCH TOVÁREN V PRAZE 1922-1938

Staronová společnost, s novou firmou v záhlaví, měla v nových poměrech na počátku své existence mnoho starostí k sesterské rakouské společnosti, nyní navzájem spoutané pevným výrobně-technickým a ekonomicko-finančním programem za účasti bankovních skupin Československa a Rakouska.
Československé SOLO zápasilo s vnitřní a zahraniční konkurencí, snažilo se o kontingentní dohodu se stranou stojící firmou Schell a synovec ze Staré Dlouhé Vsi u Sušice, která ustavičně narušovala obchodní vztahy na tuzemském trhu levnějším zbožím. K tomu se přidružily nevyjasněné odbytové otázky se slovenskými výrobci zápalek, sdruženými v kartelní prodejně v Ružomberoku. Problém chtěla správní rada řešit ve svůj prospěch získáním některých slovenských podniků či akciového majetku a tím způsobem se snažila proniknout na Slovensko a Podkarpatskou Rus.
V roce 1926 bylo v továrně B.F ( dolní sirkárna ). zaměstnáno 905 dělníků, v roce 1927 už jen 672 a v továrně V.S. ( horní sirkárna ) v roce 1926 – 301 a v roce 1927 jen 253 osoby. Koeficient zaměstnanosti poklesl v továrně B.F. ze 6,14 na 5,68 a ve V.S. ze 6,28 na 5,26.
Hlavním konkurentem na exportních trzích byl mocný švédsko-americký trust „Svenska Tändsticks Aktiebolaget“ (STAB), který zaujímal monopolní postavení ve světě.
Představitelé obou SOLO koncernů ve Vídni a v Praze hledali cesty, jak s tímto obchodně zdatným monopolem vedeným generálním ředitelem Ivarem Kreugerem, hned po ukončení války soupeřit. Důkazem vzájemné důvěry se od 1.10.1922 po všechna další léta stala běžně uzavřená ujednání, která řešila cenové a množstevní otázky na odbytištích, kde se navzájem střetávali. Za těchto poměrů se export skutečně pomalu, ale soustavně zlepšoval.
V březnu 1932 po předchozím mírném zvýšení odbytu zápalek, způsobeném zprávou o zamýšleném zvýšení daně ze zápalek o 10 hal., tj. v drobném prodeji z 20 hal. na 30 hal., klesl obrat na minimum a v důsledku toho byl provoz v horní továrně Vojtěcha Scheinosta zcela zastaven.
Nezaměstnaní z horní továrny V.S. a bezpočet dalších s nadějí sledovali jednání o zavedení náhradní výroby. Dočkali se toho v červenci 1933, kdy se správní rada rozhodla pro výrobu parafinových papírových obalů.
V exportu nastalo ochlazení ve vzájemných obchodních stycích se STABem v důsledku ustavičného naléhání na SOLO o cenové úlevy, jimiž si trust mínil vyrovnávat vlastní schodek. STABem požadovaná redukce exportu otřásla samými základy nejen, zatím dobře fundovaným podnikem, nýbrž celou organizací československého zápalkového průmyslu.
V Sušici se mezitím uspokojivě rozvinula výroba impregnovaných nádob a odbyt byl také dobrý, že nadějná perspektiva obalového průmyslu nabyla brzy na reálnosti. Vrchní dozor byl svěřen řediteli inž. Čížkovi. Sušická výroba parafinového zboží se stala prosperujícím podnikem na jehož rozvoji komerčního aparátu se iniciativně pracovalo se slibným výhledem na dobrý export. Ve výrobě bylo nyní zaměstnáno 325 osob a 25 administrativních sil.
Aby správa podniku mohla lépe a účinněji čelit zvýšenému nátlaku rozjitřeného dělnictva, vyhledala si na doporučení Živnostenské banky zkušeného spojence, Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem (dále jen Spolek), s nímž hodlala spolupracovat.
S napětím byly sledovány politické události jarních měsíců roku 1938. Ve víru tragických událostí zanikla jubilejní akce 100letého trvání sirkárny vzpomenutá inž. Čížkem. Takové okolnosti především uspíšily nový svazek SOLA se Spolkem, ke kterému dala valná hromada 27. prosince 1938 svůj souhlas. Fúzí se Spolkem se vytvořil mohutný koncernový blok, jehož potenciál ovlivnil nejen průmysl ve zbylém ČSR, ale později se stal klíčovým válečně důležitým podnikem, ve kterém se sušické továrny významnou měrou podílely výrobou chemických látek.

IV. V lůně mezinárodního chemického monopolu Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Praze.

Spojením se spolkem došlo k zániku světoznámého zápalkového koncernu SOLO spojených akciových československých sirkáren a lučebních továren v Praze.
Spolek byl oprávněn i v budoucnosti používat ve svém obchodním styku zkrácené vyznačení slovního znaku „SOLO“ bude-li to považovat za účelné při označování výrobků. Podle smlouvy ze 7.ledna 1939 byl převeden veškerý majetek SOLA bez likvidace, zejména oba tovární objekty s pozemky a obytnými domy v Sušici, lesní komplexy velkostatků v Kněžicích a Vogelsangu u Sušice a továrny v Českých Budějovicích, v Lipníku nad Bečvou, v Bánské Bystrici, v Ružomberoku, provozní objekt pily v Turanech a konečně i obytné domy v Praze. Sušické závody se staly součástí mezinárodního chemického monopolu Spolku.
Postavení sušických závodů ve společenství koncernu Spolku mělo vyhraněný ráz tovární výroby zápalek a předmětů z papíru, kdežto komerční a administrativní agendu vyřizovalo generální ředitelství v Praze.
Válečná doba s sebou přinesla plno neočekávaných i očekávaných zvratů, tak se i v zápalkovém průmyslu dostavila začátkem roku 1942 dosti brzy nouze o potřebné suroviny a přinesla s sebou zásobovací potíže jak v Sušici tak i v Lipníku.
Sušické závody zaměstnávaly koncem září 1942 v dolní továrně 817 a v horní továrně 678 dělníků.
Provoz devíti máčecích strojů - automatek v Sušici zajistil potřebný vyšší výkon pro rok 1944.
Koncem války od 23 dubna do 6 května 1945 byla zaměstnancům sirkáren poskytnuta dovolená. Před skončením dovolené, v sobotu 5. května 1945, byl v Sušici proveden převrat a v neděli 6 května okolo 13 hodin se objevil první americký tank postupně následován kolonou 4. pancéřové americké divize v nepřehledném sledu. Armáda obsadila veškeré kancelářské místnosti a část dílen v dolní továrně a zakázala vstup do továrních objektů mimo ředitele a několika úředníků. Obsazení továrny dotyčnou divizí trvalo do 15. května. Tato divize byla vystřídána jiným americkým útvarem, který zčásti zabral i dvůr motorovými vozidly. Do Sušice dorazily 17. května další silné americké jednotky, pro které se měly uvolňovat další ubikace v dolní továrně. Byla jim nabídnuta horní továrna s úmyslem výrobu omezit na oddělení kelímků. V dolní továrně se předpokládalo zahájení práce dne 22. května. Zápalky se toho dne začaly provizorně vyrábět na 6 automatkách a současně byl zahájen provoz vedlejších provozů až na pilu.
Koncem r. 1945 se na společné poradě závodních rad ( ZR ) v Sušici a Lipníku n. B. zrodil návrh na vyčlenění sirkařských závodů ze znárodněného Spolku a v rámci plánování samostatných organizací znárodněných podniků zřídit samostatný národní podnik s vlastní správou. Důležitým faktorem na podporu navrhované akce a významného kroku pro budoucí výstavbu a modernizaci sušického závodu se stává rozhodnutí ministerského rady z 28. ledna 1946 o začlenění sirkáren v ČSR do kompetence Ústředního ředitelství průmyslu dřevozpracujícího.
Toto rozhodnutí bylo mezníkem pro budoucí výrobu dřevovláknitých desek v Sušici. Ta se v krátké budoucnosti stává základem výrobního programu nově ustaveného národního podniku. Po předložení vzorku lisovaného dřeva ze sušické laboratorní výroby se prodiskutovala možnost výroby lisovacích hmot s výrobou dřevovláknitých desek po způsobu „Fibroplast“ za použití švédských patentovaných mlýnů „Defibrator“. Předpokladem zavedení byl dostatek dřevního odpadu. Výroba se stane efektivní při roční kapacitě 25 tis. m3 s možností dodávky odpadu v okruhu 100 až 150 km. (setkání se uskutečnilo 26.2.1946).
Závodní rada ( ZR ) navázala kontakty se slovenskými sirkárnami a v souladu s programem zřízení samostatného „Národního podniku SOLO, československé sirkárny“ pozvala členy závodních výborů českých a slovenských sirkáren na společnou schůzi na den 7. března 1946 do DZP ( dům zdravotní péče ) v Sušici. Schůze neměla kýžený úspěch, neboť slovenští zástupci se nevyslovili pro společný podnik SOLO.
Podle znárodňovacích předpisů se české sirkárny vyňaly z majetkové podstaty znárodněného Spolku a vyhláškou ministra průmyslu č. 1202 ze 7. března 1946 uveřejněné v částce 80 z 9.5.1946 a byl v dohodě s minstrem financí utvořen národní podnik

SOLO, závody na zápalky, národní podnik se sídlem v Sušici.

Do majetkové podstaty nového národního podniku byly začleněny závod v Lipníku nad Bečvou a sirkárna v dolní továrně B.F. v Sušici.
Ředitelem podniku byl ustanoven inž. Jindřich Hlavatý, jeho náměstkem Adolf Máslo, ředitelem závodu v Lipníku Vladimír Zdráhala, ředitelem závodu v Sušici inž. Josef Novák.
SOLO se zařadilo mezi dřevozpracující závody s perspektivním plánem vybudování dřevokombinátu. Následný rozvoj podniku způsobil prudký růst zaměstnanosti a nebývalé možnosti pracovních příležitostí snad ve všech profesích a technických kádrech. Základním kamenem výstavby se stala výroba dřevovláknitých desek, která byla později doplněna výrobou voštinových desek, panelů pro nábytkářský průmysl.
Rozsáhlé investiční stavební akce, náročné na těžkou mechanizaci, konstrukční, inženýrské a montážní práce na velkokapacitních tepelných, parovodních zařízeních a konečně mohutná výstavba, resp. přestavba energetického závodu v areálu továrny dodaly celému komplexu továrního objektu vzhled ohromného dřevařského kombinátu.
Do čela podniku se dostal ředitel Karel Charypar, který se stal významnou osobností podniku. Náměstky byli Rudolf Štrébl, František Novák, a dr. Zbyněk Polák.

V. Výroba zápalek v SOLO Sušice n. p. po roce 1948

Tradiční výrobek byl během několika let vytlačen výnosnější výrobou dřevovláknitých desek a jejich úpravami a výrobou voštinových desek.
V padesátých letech jsou vyměněny staré rovnačky dřívek, zavádí se pneumatická doprava dřívek a kartonáže z prvovýroby do automatické výroby. Počátkem 60.let je modernizována skládka loupací kulatiny, vybudována nová krátící stanice s příčnou pilou a odkorňovacím strojem. Zavádí se automatická impregnace a bílení dřívek a instalují se nové krabičkové stroje Roller. Po celá léta se však na modernizaci výroby a zlepšování pracovního prostředí podílí pouze řada drobných zlepšení, která buď usnadňují práci dělníků nebo zvyšují efektivitu práce. Jinak základní stroje výroby zápalek, původem z předválečné doby, zůstávají stejné.
Vlastní výrobek a jeho vzhled, navzdory prudkému světovému vývoji sirkařských automatických linek na výrobu dřívek a vlastních krabiček na zápalky, zůstává v sušické i lipnické sirkárně stále stejný.
Dřívka, lišty na zásuvky a přířezy na okolky jsou vyráběny na oddělených pozičních loupacích strojích a sekacích strojích. Dokončování výroby dřívek je děláno na staré impregnaci, stejně tak sušení, hlazení dřívek je zastaralé, s velkým podílem ruční práce v nepříjemném a prašném prostředí.
Krabička na zápalky je stále vyráběna z dřevěné lišty a přířezu olepovaných slabým barevným páskovým papírem. Na dřevěný okolek je v dalších strojně ručních operacích lepena nálepka a nanášena škrtací masa. Plnění zápalek je prováděno na pozičních plnících strojích. Hotový výrobek je nakonec zabalen do jednobarevného papírového obalu a olepován nálepkou. Dřevo pro výrobu dřívek ( drátu ), lišt na zásuvky a přířezů na okolky je výhradně osikové nebo topolové, zřídkakdy smrkové, nebo bukové.
Tato etapa strojně ruční výroby zápalek je charakterizována různými velikostmi krabiček ( okolků a zásuvek – šuplátek ), nazývanými formáty krabiček. Těmto formátům krabiček odpovídají i rozměry dřívek a obsahy plněných zápalek v krabičce. Balení krabiček do balíčků je různorodé, po 6, 10, 12 krabičkách. Tomu samozřejmě odpovídají rozdílné rozměry nálepek na krabičky a na balíčky a i na skupiny balíčků – tzv. paky.
K přípravě lepidel pro výrobu krabiček, jak vnějších částí tzv. okolků, (futrálů) a vnitřních částí tzv. zásuvek, (šuplátek) a k přilepení nálepek se používá bramborový škrob. K přípravě lepidel pro balící stroje na slepování balícího papíru používaného na malé balíčky ( páčky) a pro nalepování nálepek na balíčky se používá pšeničný škrob.
K zamezení žhavení dřívek zápalek po jejich vyhoření a tím předejití vzniku ohně po odhození zhaslé zápalky je potřeba máčet surová dřívka v impregnačním roztoku diamonfosfátu. Když byla dřívka barvena, přidávala se do roztoku potřebná barva.
Aby po zapálení hlavičky zápalky plynule přešel plamen na dřívko, musí být mezi hlavičkou a dřívkem zápalky použito pomocné látky, která umožní přechod plamene. Tou látkou je parafín, do kterého se konce dřívek před nanesením zápalné směsi namočí.

K přípravě zápalné směsi ( hlavičkové masy ) jsou v té době používány tyto látky:

1) Chlorečnan draselný – KCLO3, je nejdůležitější látka při výrobě bezpečnostní hlavičkové masy v níž zaujímá 35-40 % mokré váhy. Zahříváním uvolňuje kyslík a proto se ho využívá v sirkařství. Je výborným oxidačním prostředkem v hlavičkové mase.
2) Dvojchroman draselný - K2Cr2O7 při teplotě 220 °C se rozkládá přičemž uvolňuje kyslík. Působí jako silné okysličovadlo. Proto se používá do hlavičkové masy. Zvyšuje citlivost zápalek při zapalování o třecí plochu.
3) Kysličník manganičitý - MnO2, burel či pyrolusit působí v hlavičkové mase jako positivní katalyzátor. ( ovlivňuje rychlost chemické reakce )
4) Kysličník zinečnatý - ZnO – v sirkařství se používá jako plnidlo.
5) Síra - S – v sirkařské výrobě se síra používá od prvopočátku. V současných hlavičkových masách slouží jako hořlavina.
6) Smola, pryskyřice – je rostlinného původu. V hlavičkové mase má dvojí upotřebení. Činí jí voluminesnější a podporuje hoření po zapálení hlavičky.
7) Křemelina – infusoriová hlinka se přidává do hlavičkové masy jako plnidlo.
8) Sklo mleté – skelná moučka, se přidává do hlavičkové masy jako nejlevnější plnidlo.

Látkou nezbytnou pro výrobu pojidel pro hlavičkovou zápalnou směs jakož i pro nátěrové hmoty na krabičky zápalek je kožní klíh.

Do hlavičkové masy zápalek chytajících o každou plochu se používá Sesquisulfid P4S3.

Látky pro výrobu nátěrové hmoty pro třecí plochu bezpečnostních zápalek.

1) Fosfor P, - v prvopočátcích sirkařství se používal fosfor bílý, v současnosti se používá fosfor červený amorfní.
2) Lepidla, dříve klíh, dnes na bázi PVAC .

VI. Postupná modernizace výroby zápalek v Sušici.

Ke skutečné významné modernizaci výroby dochází v roce 1970, kdy je zakoupena první plnoautomatická linka od německé firmy HERING, typ H 313, později modifikovaný na typ H 317. Tato automatická linka sdružuje několik operací vykonávaných dříve na samostatných pozičních strojích s namáhavou obsluhou.

Jsou to tyto operace: rovnání a parafinování dřívek, máčení hlaviček, rovnání zásuvek a okolků, původně i lepení nálepek, plnění zápalek do zásuvek, zasouvání naplněných zásuvek do okolků, původně natírání boků okolků a balení do balíčků.

V polovině 70 let byla instalována vysokokapacitní švédská linka Arenco na výrobu dřívek sestávající z loupačky a skládačky blány a sekačky dřívek. Tato linka umožnila zvýšit efektivitu práce a došlo ke zrušení celého provozu bývalé loupárny tzv. silné blány. V té době byla zastavena i výroba beden, jako obalů na zápalky. Pro exportní zakázky byly bedny nahrazeny kartony, pro dodávky na tuzemsko papírovými pytli. První modernizace si vyžádala i zvýšení podílu papírové lepenky místo dřeva. Dřevěné okolky a zásuvky jsou nahrazeny lepenkovými polotovary. Zakoupením zásuvkových strojů Hering typ 455, v roce 1976 byl umožněn přechod na kartonové zásuvky. Tyto stroje byly později nahrazeny zásuvkovými stroji ARENCO typ JUL-2. Také balení krabiček do papíru je postupně nahrazeno balením do průsvitné polypropylenové folie. Papír je vytlačen i z balení do balíků (paků) a je nahrazen balením do průsvitné PVC folie. V roce 1977 byla realizována rekonstrukce chemické části přípravy hlavičkové masy instalací výkonných mlýnů a homogenizátorů.
Významným posunem byl rok 1981, kdy byla instalována nejmodernější plnoautomatická linka švédské výroby od firmy ARENCO typ KL-4. Instalace tohoto vysoce výkonného spolehlivého automatu si vyžádala doplnění okolkovými stroji Arenco typu ABM a dalšími zásuvkovými stroji ARENCO typu JLU-2, rovněž švédské výroby. Tyto stroje se v provozu natolik osvědčily, že byly postupně uplatněny na všech formátech. Poslední dřevěné okolky byly v Sušici vyrobeny v létě roku 1985. To byl další významný mezník ve vývoji výroby zápalek.
Potřeba udržet krok s konkurencí na světových trzích se zápalkami si vynutila zavedení přímého tisku na okolkový přířez a eliminaci nálepek a aplikaci škrtací plochy v jedné operaci. Zařízení „potisku“ od firmy Hering bylo instalováno v roce 1984. Poslední modernizací bylo dokončování dřívek. Nové impregnační stroje, odkapávací transportéry, sušárny, hladící bubny, čističky a třídičky dřívek zaplnily poslední slabé místo ve výrobním procesu.

A tak v roce 1989 po dlouhých 150 letech, které nás dělily od výroby prvních zápalek v Sušici byla téměř dokončena druhá postupná modernizace výroby zápalek.

V souvislosti s rozvojem podniku a zaváděním nových výrob došlo v roce 1958 k závodovému uspořádání výrob v národním podniku a výroba zápalek byla začleněna do závodu 01 sirkárna. Toto uspořádání zůstalo až do roku 1989.
V průběhu poválečných let sušická sirkárna vyráběla od 600 milionů krabiček do 450 milionů krabiček a zaměstnávala od 700 do 280 pracovníků. Jestliže v roce 1958 byla produktivita práce vyjádřená množstvím 816 000 krabiček na pracovníka a rok pak v roce 1988 již činila 1 789 000 krabiček. Výrobní linky denně opouštělo přes 2 miliony krabiček s téměř 100 miliony zápalek. Přestože výroba zápalek již po řadu let nebyla rozhodujícím výrobkem podniku SOLO, byla nejvýznamnější v exportu do tzv. nesocialistických zemí.

VII. Zánik podniku SOLO Sušice a ukončení výroby zápalek v Sušici.

Rok 150 výročí sirkařství v Sušici byl také významný mezník v historii Československa.
17. listopad 1989 a následné listopadové a prosincové dny znamenaly ukončení vlády jedné strany a změnu společenského zřízení. Pro průmyslové podniky tato změna v dalších letech přinesla tzv. „velkou privatizaci“ – formou nešťastné „kuponové privatizace“, kdy se změnila jejich vlastnická struktura.
SOLO bylo „zprivatizováno“ na základě privatizačního projektu a přešlo do vlastnictví privatizačních fondů, které se jen obtížně orientovaly v potřebách takového různorodého dřevařského komplexu, „ dřevěné Škodovky“, jak bývalo SOLO někdy nazýváno. Do roku 1996 to byla skutečně turbulentní doba, která podniku nepřinesla vůbec nic positivního a jednotlivé výroby chátraly. Krátce po roce 1989 došlo k odtržení a osamostatnění závodu 05 Dlouhá Ves se svými pilařskými provozy v Chlumu, Kašperských Horách a Rejštejně. Brzy se začala ukazovat neudržitelnost pokračování výroby dřevovláknitých desek a povrchových úprav, zastaralých voštinových desek, ve vyhospodařených závodech 02 Dřevovláknité desky a 03 Voštiny a v závodě 09 Povrchová úprava. Především výroba dřevovláknitých desek potřebovala buď modernizaci celého procesu či přechod na jinou výrobu panelů na bázi dřeva. Ani jedno se nepodařilo realizovat. V Závodě 04 Lipník nad Bečvou sílily snahy o osamostatnění, ke kterému následně dochází. Podnik ve snaze o optimalizaci pracovních míst prochází změnami organizační struktury, které však nepomohly na dlouhou dobu.
Následné rozhodnutí privatizačních fondů o prodeji svých podílů v tzv. „neperspektivních“ firmách, přináší další negativní turbulenci ve vlastnické struktuře. Roku 1996 vstupuje do SOLA poslední majitel, který mění organizační uspořádání podniku na samostatné akciové společnosti a tím fakticky dochází k zániku kombinátní podoby SOLA Sušice.
SOLO SIRKÁRNA se stává samostatnou akciovou společnosti a po předložení střednědobého projektu prokazuje schopnost dalšího krátkodobého rozvoje. Ještě předtím je do sirkárny pořízena v rámci podniku další linka na „potisk“ od firmy Chambon, typ Chambon Varimatch.
Sušičtí sirkaři bez větších potíží zvládají i nové požadavky na finální výrobek. Zavedené přísnější výkonnostní parametry, bezpečnost a klasifikace obsažené v evropské normě z roku 1997 byly splněny v krátkém čase, což byl nezbytný předpoklad pro export zápalek na evropské trhy zemí EU. Normě odpovídající receptura hlavičkové masy byla zavedena v plném rozsahu na všech linkách, včetně linky Hering, kde z toho důvodu muselo být instalováno nové pásové máčení. V souladu s touto normou erudovaný chemik a technolog vyvinul novou, tzv. „ekologickou“ masu, vyhovující v limitních parametrech emisí oxidu siřičitého, dovolených maxim obsahů těžkých kovů a biologickému testu toxicity.
Rozdělení SOLA s sebou přineslo nutnost vlastní energetiky pro společnosti, které zůstaly výrobně aktivní v sušickém areálu a jejím nositelem se stává SOLO Sirkárna,a.s., která investuje významné prostředky do nové kotelny na zemní plyn a do rozvodu elektrické energie. Dalším významným krokem je nákup druhé linky ARENCO typu Arenco Kl-4, z estonské sirkárny ve Viljandi, která po rozpadu SSSR ukončila výrobu zápalek. Tato linka prochází následnou modernizací vlastního konceptu.
Po vyhodnocení efektivnosti vlastní výroby dřívek došlo k jejímu ukončení a nahrazení nákupem hotových osikových dřívek od významného výrobce dřívek Komety Riga. Následně je kompletní dřevařská linka prodána tomuto výrobci na bázi postupných splátek dodávkami dřívek. Po ukončení výroby zápalek v Lipníku nad Bečvou je do Sušice zakoupen máčecí automat Arenco typu KL-2 a linka na výrobu domácnostních zápalek typu SEITA. Tato linka je v krátké době uvedena do plného provozu a je modernizována, jak novým zásuvkovým strojem, tak i plničkou a balícím závěrem, vše vlastní koncepce.
Ještě v roce 2006 SOLO Sirkárna a.s. zaznamenává dynamický růst v hlavních ukazatelích. Je to poslední rok růstu. V roce 2007 a 2008 je zaznamenán pokles prodeje exportu a ukazuje se vysoká materiálová, mzdová i dopravní náročnost výroby zápalek v Sušici pro jejich export v porovnání s asijskou konkurencí, především s indickými výrobci. Přitom právě 80 % podíl exportu byl pro sirkárnu v Sušici vždy určující. Dodávky na český trh byly minoritní a stále klesaly.
V září roku 2008 dochází k zásadnímu rozhodnutí představenstva společnosti ukončit vlastní výrobu zápalek k 31.12.2008 a transformovat společnost na obchodní a pokračovat v prodeji zápalek a dalších výrobků na bázi plamenů existujícím zákazníkům na českém trhu i pro export.

A tak v roce 170. výročí sirkařství v Sušici, v roce 2009, končí historie výroby zápalek v Sušici, v prvopočátku unikátního výrobku, později potřebného k širokému použití a v současnosti nepotřebného k širokému použití. Je to zákonitost životního cyklu mnohých jiných výrobků, nejen zápalek.

Kdo byli hybatelé v celé historii sirkařství v Sušici?

Spolu-zakladateli byli pánové Vojtěch Scheinost a Bernard Fürth. Následníky byli synové obou spoluzakladatelů pánové Daniel Fürth a František Scheinost ( čestný občan Sušice – 18.11. 1912 ), nejvýznamnějšími pokračovateli byli Bernard Fürth a především dr. Arnošt Fürth ( čestný občan Sušice – únor 1938, zrušeno 1940, obnoveno v roce 2011 ). Pokračovateli byli ředitelé ing. J. Čížek, ing. J. Hlavatý, ing. J. Novák. V existenci SOLO Sušice, národní podnik to byli podnikoví ředitelé Karel Charypar a Rudolf Štrébl. Ve vlastní výrobě zápalek po roce 1958 to byli ředitelé závodu 01 Sirkárna pánové Josef Martinec, ing. Dobromil Veselý, ing. Stanislav Bojanovský a ing. Roman Psohlavec. Po založení samostatné akciové společnosti SOLO Sirkárna, a.s. a ustavení funkce generálního ředitele společnosti, jí do konce roku 2007 vedl ing. Stanislav Bojanovský a od roku 2008 do ukončení výroby ing. Věroslav Puchinger.
Je potřeba zmínit i významné sirkaře, kterými byli chemici Emanuel Kříž, Miroslav Balej a Bedřich Šantrůček, dlouholetý vedoucí výroby pan Václav Luhan, mechanici Jiří Holý a Jaromír Myslík a ekonom Vladimír Truska. Výčet všech, kteří věnovali sirkařině léta svého života by však byl velmi dlouhý a vydal by hodně stran textu.

Obě sušické sirkárny po celou dobu své výrobní existence, po celé generace, dávaly živobytí nejchudším vrstvám obyvatelstva Sušice a okolních vesnic. O tom svědčí ocenění městské rady továrníkovi panu Fr. Scheinostovi, v listopadu 1912, kdy na návrh p. MUDr. Jak. Skály jmenovat jej čestným občanem města Sušice, je v zápise zapsáno:

„Návrh přijat byl sympaticky, ježto dobře jest známá štědrost p. Fr. Scheinosta vůči zdejší chudině a humánním ústavům místním.“
Obdobně v roce 1938 je uděleno čestné občanství vnukovi spoluzakladatele dr. Arnoštovi Fürthovi. Výpis z jednání městské rady plně vypovídá i o jeho přínosu městu.
„Generální ředitel Dr. Ernst Fürth zasloužil se o rozvoj sušických sirkáren, jimž stál od r. 1903 až do 1913 v čele jako ředitel a od roku 1913 jako generální ředitel všech sloučených sirkáren na území bývalého mocnářství rakousko-uherského a po rozpadnutí jeho, v téže vedoucí funkci v Československé republice. Sušický sirkařský průmysl jest za svůj výrobní primát a rozsah zavázán generálnímu řediteli Dr. Ernstu Fürthovi, stejně tak za své uchování v místě, které bylo pramátí veškerého sirkařství v republice. Rozvoj, jistě pozoruhodný, našeho města v době dvacetiletého výročí naší státní a hospodářské samostatnosti jest úzce spjat s místním sirkařským průmyslem, jehož platba obecních přirážek umožnila správu obce, aby mohla uskutečniti ony úkony, které slouží potřebám a zájmům veřejným. Lokální láska k rodnému městu, vděčnost za osobní úspěch a radost z činů, které docílilo jeho rodiště - všechny tyto okolnosti byly mu lidským příkazem, aby ve své funkci vedoucího činitele průmyslového koncernu československého SOLA působil k tomu, aby Sušici trvale byla zajištěna výroba sirek, již zde byl dán základ před sto lety. A tato krásná vlastnost člověka k rodnému místu zasluhuje veřejného uznání zastupitelského sboru nejvyšší cti – jmenování čestným občanem.“

Avšak toto čestné občanství města Sušice, pramáti sirkařství, nemělo dlouhého trvání a čestné občanství mu bylo zrušeno v roce 1940. V zápise z jednání obecního zastupitelstva není uvedeno proč, ale lze se téměř s jistotou domnívat, že důvodem byl jeho židovský původ. Dr. Arnošt Fürth v době zrušení občanství měl zcela jiné starosti, byl na útěku před nacisty. Neměl takové štěstí jako zbývající členové rodiny, byl zatčen ve Francii a internován v nacistickém lágru v Drancy. Zemřel v lednu 1943 v Paříži. Je jednou z mnoha obětí holocaustu.
Nové udělení čestného občanství dr. Arnoštovi Fürthovi naším městem v roce 2011 je skutečně šlechetným činem, který potomci žijící v USA ( 4 jeho vnuci a početné rodiny jejich dětí ) ocenili.
Odkaz dr. Arnošta Fürtha v Sušici stále žije i když „jeho“ továrna již nepracuje. Je to díky „Stipendijnímu Fondu Ernsta Fürtha“, který v září roku 1998 založili jeho vnuci. Z „Fondu“ jsou podporováni nadaní vysokoškolští studenti, bývalí studenti sušického Gymnázia, jejichž rodinní příslušníci pracují nebo dříve pracovali v SOLO SIRKÁRNA,a.s. Z „Fondu“ již bylo uděleno 27 stipendií v částce 251 tis. Kč. Hlavní myšlenkou založení „Fondu“, je pokračování v rodinné tradici podpory vzdělanosti a nadaných studentů. Dr. Arnošt Fürth. byl na svou dobu vysoce vzdělaný člověk a ve vzdělání viděl budoucnost lidstva.

Historický popis o sušických sirkárnách nechť poslouží vzpomínkám pamětníků, ostatním, nechť dává nahlédnout do vývoje manufakturní a ruční práce, později plně automatizované, na předmětu denní potřeby, zprvu vzácném, postupně všedním, ale nutném.
Sirkárnu v Sušici, jako mnoho jiných výrobních podniků, potkal běžný osud všeho živého, rostoucí věci: dětství, mládí, dospělost, stáří a smrt.

29.3.2013 
© Ing. Stanislav Bojanovský


Stránky připravuje: Městský úřad Sušice ve spolupráci s Informačním serverem ŠumavaNet.CZ
Webdesign & hosting: ŠumavaNet.CZ