SUŠICE A OKOLÍ : HISTORIE MUZEA ŠUMAVY

Turistika, sport a zábava po celý rok
Na Sušicku se nebudete nudit ani na jaře a na podzim
Turistika, sport a zábava po celý rok
Na Železnorudsku se nabudete nudit ani na jaře a na podzim
Ráj cyklistů a turistů pro sport i relax

Historie Muzea Šumavy

S myšlenkou založit v Sušici muzeum seznámil čtenáře prvního čísla místního časopisu „Posel ze Sušice“ roku 1879 ve svém článku „Dbejme památek otců svých“ sušický učitel Josef Holík. Zároveň se snažil pro tuto myšlenku získat tehdejší radní města. Přímou výzvu k založení muzea uveřejnil J. Holík v Poslu ze Sušice 25. ledna 1880. Jeho přáním bylo vytvořit muzeum pro region větší části Šumavy a Pošumaví, protože jiné muzeum v této oblasti tehdy ještě nebylo. Nově vzniklý ústav se měl jmenovat Šumavské muzeum v Sušici. Jako okamžitá reakce na tuto výzvu začaly docházet četné dary z okolí i ze vzdálených míst a tak se městská rada již 1. dubna 1880 rozhodla zřídit muzeum a pro tento účel uvolnila v budově radnice jednu místnost. O dva roky později získalo muzeum lépe vyhovující místnosti po občanské záložně a protože sbírkových předmětů rychle přibývalo, bylo na Holíkovu žádost dokoupeno další zařízení potřebné pro jejich uložení. Slibný rozvoj muzea byl však narušen Holíkovým onemocněním a smrtí roku 1893. Jeho nástupce , odborný učitel Jan Taul se sice snažil v této práci pokračovat, ale narozdíl od Holíka nenašel u tehdejších představitelů města pochopení.

Například v době, kdy se konaly po celých Čechách krajinské hospodářské výstavy, kdy byla přímo masově zakládána regionální muzea a kdy se i samo sušické muzeum účastnilo bohatou kolekcí exponátů na národopisné výstavě v Praze, chtěla roku 1896 sušická městská rada pronajmout dosavadní muzejní místnosti bernímu úřadu a sbírky umístit do obecní šupárny, “ žumpy to pro tento účel naprosto nevhodné ! „. Jen díky ráznému protestu a finanční podpoře městské spořitelny k tomu nedošlo. Muzeum se sice nakonec přestěhovalo, ale do nových prostor v jiném patře radnice, což umožnilo sbírky znovu slušně uspořádat do nových vitrín odkoupených po národopisné výstavě. Po rezignaci Jana Taula v roce 1904 se novým správcem muzea se stal Vojtěch Maštovský. Přestože neměl dostatek potřebných odborných znalostí, muzeum se pod jeho vedením slibně rozvíjelo. Od roku 1909 vedl muzeum prof. Karel Kramář a od roku 1912 Kajetán Turek. S jeho příchodem do muzea začíná nová dlouhá etapa jeho rozkvětu . Sbírky znovu uspořádal, vyvinul nátlak na městskou radu, která se zavázala, že bude muzeu pravidelně finančně přispívat. Přišel také s myšlenkou, že muzeum by mělo mít vlastní budovu. Již od roku 1923 se uvažovalo o vystavění nového děkanství a jeho dosavadní sídlo – renesanční budova na náměstí – měla být věnována právě muzeu.

K realizaci této myšlenky však nedošlo. Ředitelství městské spořitelny, která byla nejštědřejším sponzorem, muzea přišlo s jiným návrhem . V souvislosti se stavbou nové budovy spořitelny na náměstí měla být v jejím sousedství postavena nová moderní budova muzea. Byl dokonce vypracován i projekt. Bohužel i tato naděje byla překažena a objekt obsadila živnostenská a kupecká škola. Muzeum, jehož sbírky se rozšířily především o jedinečný nález cínového nádobí a sbírku skla z annínské sklárny, se muselo spokojit jen s přidělením dalších místností na radnici. Naštěstí definitivní vyřešení situace na sebe nenechalo dlouho čekat. Již deset let starý návrh umístit sbírky do bývalého děkanství byl konečně schválen a od roku 1933 začaly rozsáhlé adaptace domu na náměstí.V roce 1934 se muzeum konečně nastěhovalo do vlastní budovy. Kajetán Turek věnoval pozornost především městským vrstvám, řemeslům, cechovním památkám, průmyslu, místním spolkům, daleko méně životu venkovského lidu, ačkoliv roku 1931 bylo k muzeu přičleněno rok před tím založené okresní zemědělské muzeum, které však nevyvinulo příliš intenzívní sběratelskou činnost. Turek připojil k muzeu i městský archiv, z něhož vytěžil řadu materiálu pro své články a studie. Soustřeďoval také nejrůznější archiválie spolků a pozůstalosti jednotlivců, založil důkladnou fotografickou dokumentaci, začal pravidelně vydávat výroční zprávy s bibliografií regionální literatury a různé muzejní publikace. Inventarizace mohla rychle pokračovat i proto, že muzeu byla přidělena administrativní síla. Okupace poznamenala činnost muzea negativně.

Roku 1942 Kajetán Turek umírá a muzea se na přechodnou dobu ujímá jeho syn Luboš a muzeum bylo pro veřejnost v podstatě uzavřeno. Ani po osvobození činnost muzea neožila . Vedení bylo svěřeno prof. Antonínu Janákovi, který byl již před válkou jmenován městským archivářem a napsal několik cenných článků z historie Sušicka.. Do muzea se sbírkami částečně volně uloženými se v té době začaly soustřeďovat nejrůznější předměty z konfiskátů, na něž se zde konaly dražby. V archivu se kupily bedny německých knih, v nichž se přebírali různí zájemci. Od roku 1951 pracovníci muzea pod vedením Rudolfa Kůse společně se žáky sušického gymnázia vyčistili muzeum od předmětů, které do sbírek nepatřily. Od téhož roku se také začalo pracovat na nové instalaci expozice podle libreta Vladimíra Holého. Na jejím vybudování se podíleli odborníci z Národního muzea ( PhDr. H. Johnová, PhDr L. Kybalová z národopisného oddělení, PhDr. P. Radoměrský – numismatik a PhDr. Phdr. Jiří Břeň – archeolog ). Otevřena a zpřístupněna veřejnosti byla 7. října 1956. V roce 1959 byla zahájena celková rekonstrukce zadního traktu muzea.

Rok 1960 přinesl velké změny reorganizací územních celků a zřízením nových okresů. Historický okres Sušice byl po téměř sto letech zrušen a začleněn do okresu Klatovy. Tato změna a následně i celostátní integrace muzeí ovlivnila i činnost Okresního vlastivědného muzea horního Pootaví v Sušici. V roce 1967 se tak sloučila původně městská muzea v Sušici, Kašperských Horách a Železné Rudě do jednoho celku se jménem Muzeum Šumavy, jehož ředitelství zůstalo nadále v Sušici.

Sušické muzeum seznamuje své návštěvníky především s historií sirkařské výroby a s dějinami sklářství na Šumavě. Ojedinělý je vystavený soubor více než osmdesáti kusů nejrůznějšího cínového nádobí, pocházejícího z přelomu 16. a 17. století z rodiny sušického měšťana Adama Čecha a také sbírka skla, kterou muzeu daroval v roce 2005 švýcarský občan Bruno Schreiber. Velkým magnetem od roku 2004 je pro návštěvníky unikátní sušický mechanický betlém, v němž je téměř 150 pohyblivých a stejné množství nepohyblivých figurek a objektů.

© Z. Řezníčková


Stránky připravuje: Městský úřad Sušice ve spolupráci s Informačním serverem ŠumavaNet.CZ
Webdesign & hosting: ŠumavaNet.CZ