SUŠICE A OKOLÍ : SIRKAŘSTVÍ - SUŠICE KOLÉBKA SIRKAŘSTVÍ

Turistika, sport a zábava po celý rok
Na Sušicku se nebudete nudit ani na jaře a na podzim
Turistika, sport a zábava po celý rok
Na Železnorudsku se nabudete nudit ani na jaře a na podzim
Ráj cyklistů a turistů pro sport i relax

Sirkařství - Sušice kolébka sirkařství

Dodnes sice není známo, kdo první škrtací zápalky vynalezl. Pro sušické zápalky je však nejdůležitější jméno vídeňského lékárníka Štěpána Röhmera, který počátkem 19.století začal vyrábět první škrtací zápalky.
Ve třicátých letech předminulého století žilo v Sušici kolem 3 000 obyvatel. V městě se svítilo petrolejovými lampami na dřevěných sloupech, za radnicí stála zapáchající jatka a masné krámy, na náměstí tehdy nebyly chodníky, hrbolaté dláždění a rozbahněný prostor před hotelem „Koruna“. Tak vypadala Sušice, kdy svůj chudý domov opustili synové sládka Jana Scheinosty, Jan, Vojtěch, Josef a František. Všichni „vyvandrovali“ do Vídně, aby se tam vyučili buď nějakému řemeslu nebo našli jinou práci, která by je uživila. Nás zajímá především Vojtěch Scheinost, který se ve Vídni od roku 1826 učil truhlářem a po vyučení přijal zaměstnání u lékárníka Röhmera, aby mu vyráběl „sirkařský drát“, který potřeboval na výrobu zápalek ve své výrobně. Tam se seznámil s Marií Urbancovou, pomocnici v domácnosti u Röhmera. S její pomocí získal poznatky o chemické přípravě zápalné fosforové směsi, neboť, jak se traduje, Urbancová občas pomáhala při této, jinak utajené manipulaci v rodině Röhmerově. Na podzim v roce 1839 se společně s Urbancovou rozloučili s Vídní a odstěhovali se do Sušice, kde krátce nato, v říjnu t.r., podal Vojtěch Scheinost žádost o povolení výroby sirek. Dne 31.10.1839 souhlas sušického magistrátu k výrobě zápalek získal.
Počátky byly velmi těžké, ale manželé Scheinostovi se s nevšední energií pustili do práce. Brzy se Scheinostovi nedostávalo finančních prostředků a jak už to tak bývá, byl nucen se obrátit na cizího člověka, který by mu vypomohl půjčkou. Tou osobou byl zámožný obchodník smíšeným zbožím v Sušici, Bernard Fürth. Ten začal Scheinosta zásobovat potřebným materiálem k výrobě i hotovými penězi. Tato podpora zavázala Scheinosta natolik, že se Fürth stal nakonec majitelem sirkárny a Scheinost byl ředitelem a vedoucím výroby.
Protože výroba záhy nepostačila pokrýt poptávku, snažili se oba, Fürth i Scheinost, o rozšíření výrobních prostorů. V roce získali do pronájmu objekt bývalé tužkárny ve Zlaté Koruně na panství krumlovském. Jakmile byla vyřešena otázka dalšího rozvoje požádal Fürth o zemské oprávnění k výrobě sirek a fosforu, které také v květnu 1843 obdržel. Sušické výrobní prostory už také nestačily, proto se rozhodl postavit novou továrnu. Povolení k tomu 9. června 1844 získal, první dvě budovy byly hotové ještě v prosinci stejného roku.
Pět let poté Bernard Fürtha umírá, zanechává podnik v plném vzestupu, bez známek byť sebemenšího zakolísání, podnik, jehož výrobky znala celá Evropa. Scheinost pokračoval v práci u Fürthů se stejným zápalem, jako by sám byl nositelem firmy, vyráběl kvalitní zboží a vylepšoval jeho technologii. Podnik převzala Anežka Fürthová, vdova po majiteli.Dědicové však dál trvali na podmínce dané jejich otcem – nikdo ze Scheinostovy rodiny nesměl pracovat v sirkárně. Scheinost proto neviděl jiného východiska a roku 1865 sirkárnu opouští. Dva roky nato zakládá druhou tzv. Horní sirkárnu v Sušici.
V devadesátých letech se na trhu začala projevovat vysoká nadprodukce zápalek. V Čechách v té době fungovalo na 20 větších továren. Sušická sirkárna se ale i přesto dále rozšiřovala a inovovala výrobu díky novým strojům. V roce 1890 vzal do rukou vedení firmy vnuk spoluzakladatele sušického sirkařství Bernard, vynikající obchodník, a o dva roky později přistoupil i jeho bratr dr.Arnošt (Ernst) Fürth, vzdělaný člověk a chemik.
Vrcholem dlouhých vyjednávání mezi jednotlivými konkurenty na trhu bylo založení:„SOLO“ továrny na zápalky a leštidla, akciová společnost se sídlem ve Vídni,ve které se spojilo šest největších rakousko-uherských sirkáren. Mezi nimi byly i obě sušické továrny. Akciová společnost získala finanční podporu zemské banky a i díky ní dochází k racionalizaci výroby a modernizaci technického vybavení. Převážnou část zboží SOLO před válkou exportovalo. V roce 1922 proběhla fúze, v rámci které převzala český majetek vídeňského SOLA akciová společnost HELIOS, která v rámci fůze využila toho, že značku SOLO zná celý svět, sloučená společnost převzala jméno SOLO, a tak vzniká nová firma: „SOLO“ spojené akciové československé sirkárny a lučební továrny se sídlem hlavního závodu v Praze.Pražské SOLO zahrnovalo vedle sirkáren v Sušici ještě dvě – v Třešti a v Bernarticích. Pražské SOLO, v jehož vedení figurují na čelních místech oba bratři Fürthové, postupně skupovalo akcie slovenských, polských, maďarských i jugoslávských sirkáren, a tak dali základ průmyslovému impériu SOLO. V roce 1935 získala společnost na doporučení Živnostenské banky nového spojence – Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem. Fúze se Spolkem proběhla v roce 1938. Nový podnik se později stal válečně důležitou výrobnou chemických látek. A tak ve víru tragických celonárodních události zanikl koncern SOLO.
Pro sušické sirkařství bylo setkání pracovitého, vynalézavého řemeslníka V.Scheinosta a energického, velmi schopného obchodníka B. Fürtha štěstím, ale světovost sušických zápalek je nutno připsat výjimečným vlastnostem vnuků spoluzakladatele Fürtha - Bernarda Fütrha a dr. Arnošta Fürtha.
Po druhé světové válce (7.3.1946) byl ustaven národní podnik SOLO, závody na zápalky, národní podnik se sídlem v Sušici a dodatkem ze dne 10.7.1949 je změněn název na SOLO SUŠICE národní podnik.
Díky intenzivní investiční výstavbě v letech 1950 – 1973 se sortiment národního podniku rozšířil o nové výrobky, kterými byly dřevovláknité a voštinové desky.
Výroba zápalek zůstala do roku 1969 strojně ruční na poloautomatických strojích pořízených v období 1903-1922. Modernizace přišla až v roce 1970, kdy byl zakoupen první automatický stroj Hering 313. O deset let později byla zakoupena špičková sirkařská linka ARENCO. Denně výrobní linky opouštělo 2 miliony krabiček s téměř 100 miliony zápalek.

Sušické zápalky byly vyváženy do těchto zemí: Aden, Afganistan, Austrálie, Bahrajn, Benin, Cejlon, Dubaj, Džibuti, Egypt, Etiopie, Rádži, Finsko, Gambie, Ghana, Gibraltar, Grenada, Guinea, Haiti, Island Jamaika, Jemen, Kanada, kanárské ostrovy, Katar, Keňa, Kuvajt, Kypr, Libanon, Libérie, Madagaskar, Pakistán, Saudská Arábie, Spojené arabské emiráty, Senegal, Sudán, Siera Leone, Somálsko, Togo, Tunis, USA, Velká Británie, Zambie.

Další změnou v organizaci bylo datum 1.1.1989, kdy byl založen SOLO, státní podnik, Sušice.V rámci následného privatizačního procesu státní podnik ve svém závodovém uspořádání zaniká. Bohužel to znamenalo konec výroby dřevovláknitých a voštinových desek V rámci těchto změn v roce 1996 vznikla SOLO SIRKÁRNA, a.s. se sídlem v Sušici.
Modernizace a rozšiřování výroby pokračovalo i po roce 1996, kdy přibyly další dvě linky na výrobu zápalek a výrobní automatizace dosáhla vrcholu. V roce 2006 se ze sušické sirkárny vyexpedovalo více než 400 milionů krabiček zápalek, z toho byl export plných 85 % V roce 2008 ale přesto výroba zápalek v Sušici končí a strojní zařízení je prodáno do Indie. Tímto skončila téměř 170ti letá historie sušického sirkařství nejen v Sušici, ale i v celé ČR. 

Objekty spojené se sušickým sirkařstvím

SOLO Sirkárna Nejvýznamnější sušický podnik. Továrna byla postavena v roce 1844 a po celá desetiletí byla rozšiřována a modernizována. Ve vstupním atriu najdete desku dr.E.Fürtha 

Na historické fotografii jsou označeny hlavní objekty továrny:
A – Administrativní budova společnosti s domkem vlevo.
B – „Hoblírna“ –objekt impregnace, sušení a konečné úpravy „drátu“ – zápalkových dřívek.
C – Původní tovární kotelna
D – Výrobní objekty výroby zápalek – „Stará budova“.
E – Výrobní objekty výroby zápalek – „Švédské“.
F – Výrobní objekty výroby zápalek – „Panské“.
G – Výrobní objekty výroby dřívek „Loupárna“ .
H – Výrobní objekty výroby kartonáže“Nová krabičkárna“ .
I - Výrobní objekty výroby zápalek – „Bednárna“.

Horní sirkárna (současný GIO Style PAP a.s.)
Založil ji V.Scheinost v roce 1865. Dne 11.3.1932 se zde vyráběly sirky naposled. V objektu SOLA - pozdějším PAPu, byla zahájena zcela nová výroba papírových impregnovaných nádobek, průhledných obalů a nádobek z acetylové celulózy. Sušičtí dokázali přesvědčit konzervativní společnost o výhodách a praktičnosti jednorázových obalů. Poptávka po moderních obalech byla záhy tak veliká, že bylo brzo nutno rozšířit výrobu a pořídit nové stroje. Již v roce 1938 zde bylo zaměstnáno přes 400 osob. V roce 1968 byl provoz rozšířen o výrobnu plastických obalů. Výroba obalů, kelímků, tácků a pohárů zde běží dodnes. Továrna zásobuje svými výrobky firmy jako jsou Danone, Setuza, Coca-Cola, Pepsi, Jihočeské mlékárny a další.

Starý židovský hřbitov
Je zde pochován zakladatel sušického sirkařství Bernard Fürth. Bohužel náhrobek dnes již není čitelný. Nový židovský hřbitovNajdete zde náhrobek syna zakladatele sušického sirkařství Daniela Fürtha

Dům č.p. 135, Náměstí Svobody
Dům rodiny Fürthů, kam na prázdniny jezdívali ještě dnes v USA žijící potomci spoluzakladatele sirkárny. Tato židovská rodina musela utéct před Hitlerem do Ameriky, po válce obě dcery Arnošta Fürtha pronajaly dům místnímu národnímu výboru pro potřeby Domu osvěty (knihovna). V roce 1961 okresní národní výbor dům vyvlastnil. Dnes je majetkem ZKD Sušice a najdete zde obchod se smíšeným zbožím.

Dům č.p. 6, Náměstí Svobody
V tomto domě bydlel Vojtěch Scheinost, který přinesl do Sušice z Vídně tajemství výroby sirek. Najdete zde pamětní desku.

Daliborka
Velký dům v sousedství SOLA na křižovatce ulic Pravdova, Masarykova a Nádražní se byl postaven na samém počátku první republiky, od roku 1921 poskytoval byty pro tovární úředníky. Díky charakteristickým věžičkám získal přezdívku Daliborka. . Mezi Daliborkou a výrobním traktem sirkárny byl původně park se vzrostlými stromy a kruhovou vodní nádrží.

Dům zdravotní péče
Společnost SOLO postavila již v roce 1930 pro své zaměstnance sociální zařízení na vysoké úrovni. Na místě zasypaného říčního ramene v Nádražní ulici tehdy vyrostl na svou dobu velmi moderní objekt, který neměl ve své době takřka obdoby. Tento objekt zahrnoval závodní kuchyni , velký jídelní sál, sloužící i jako sál společenský a kinosál, jesle s prádelnou a sušárnou (kojícím matkám-pracovnicím Sola bylo umožněno kojení nemluvňat i v průběhu pracovní doby), ordinace závodních lékařů pro horní i dolní továrnu s rentgenovým přístrojem, fyzikální léčbou a vodoléčbou, vanové lázně sloužící i pro veřejnost, byt domovníka. Vzorem pro projektování Domu zdravotní péče byla snad obdobná zařízení v Baťových závodech ve Zlíně. Vedení sušického okresu nabídlo Dům zdravotní péče k prohlídce prezidentu republiky při jeho návštěvě Sušice v roce 1937. Dr. Edvard Beneš DZP skutečně navštívil.

Domy č.p.520, 519, 925, 812, 442, 357, 356, tzv. „Solodomy“
Bytové domy pro zaměstnance SOLA, které podnik vystavěl na bývalém říčním rameni. V roce 1941 byly v nádražní ulici nejprve postaveny dvoupatrové domy č.p. 356, 357, 442 (pro úředníky), 519 a 520. Proluka mezi domy 442 a 519 byla použita k výstavbě dvou dalších dvoupatrových panelových obytných domů (č.p. 925 a 812) v 70. letech 20. století.

© Ing.Dagmar Nováková, Stanislav Bojanovský  

 

Historická videa k výrobě zápalek zde.


Stránky připravuje: Městský úřad Sušice ve spolupráci s Informačním serverem ŠumavaNet.CZ
Webdesign & hosting: ŠumavaNet.CZ