SUŠICE A OKOLÍ : DĚJINY MĚSTA SUŠICE

Dějiny města Sušice

Sušicko, stejně jako sousední Prachaticko, před staletími dlouho nelákalo k osídlení, protože rozsáhlé území bylo pokryto především pralesem a bažinami. Jen ojedinělé nálezy z období pozdního paleolitu, mladší doby kamenné, mladší doby bronzové i starší doby železné dávají tušit, že určité snahy o osídlení zde existovaly. První větší invazi nových obyvatel - Keltů - lze zaznamenat až v mladší době železné v 5. století před naším letopočtem. Keltové pronikli do oblasti horní Otavy a nedaleko Sušice si vybudovali pevné útočiště na vrchu Sedlo u Albrechtic ( v nadmořské výšce 902 metrů ). Podle archeologických nálezů je zřejmé, že hradiště sloužilo později jako útočiště Germánům ( nálezy římské keramiky ) a posléze i Slovanům (slovanská keramika z 10. - 12. století ).

 Umístění keltských hradišt v Pootaví je někdy dáváno do souvislosti s rýžováním zlata, což kromě archeologických nálezů například na Strakonicku naznačují i nálezy zlatých mincí na Sušicku a Kašperskohorsku. Přímé doklady o rýžování zlata v tomto období sice nemáme, ale v době, která si zlata velice cenila, je to velice pravděpodobné. Od 6. století zde byli usazeni Slované. A v průběhu střední doby hradištní ( 10. století ) bylo střední Pootaví již poměrně hustě osídleno, byla zde doslova síť zemědělských osad, formovaly se zárodky tržních středisek a pomezními hvozdy směřovaly k jihu obchodní stezky. V souvislosti s osídlením Sušicka má velký význam výsledek archeologického výzkumu v místě dnešní továrny PAP, kde byl nalezen slovanský kostrový hrob patřící ke kostrovému pohřebišti z 10. - 11. století. Ve 12. století byla první etapa osidlování Šumavy a tím i Sušicka prakticky ukončena. Slované také již prokazatelně provozovali rozsáhlé rýžování zlata na Otavě a zakládali zde první rýžovnické osady.Rýžovnickou osadou byly tehdy především Nuželice (dnes hořejší předměstí v Sušici ) a osada na úpatí Svatoboru ( dnes areál továrny PAP ). Rýžování zlata v Pootaví dokládají později ve 14. století také první písemné zprávy. Například v roce 1345 potvrzuje Jan Lucemburský městu Sušici jeho právo na tamní rýžoviště.

Rýžování a později i dolování zlata a také výhodná poloha na obchodní cestě do Bavorska vedly k tomu, že Sušicko se stalo důležitou součástí středověkého českého státu a jeho postavení bylo tehdy mnohem významnější, než později v novověku. Pramenů pro poznání nejstarší historie Sušicka je málo a jsou velmi kusé. Důležitým faktem z nejstarší historie Sušicka je jeho dočasná příslušnost k Bavorsku. Neví se přesně kdy se Sušicko dostalo do držení Bavorského rodu Bogenů a o jak rozsáhlé území se jednalo, ale pravděpodobně je přinesla věnem dcera knížete Vladislava I., která se roku 1124 provdala za Fridricha II., hraběte z Bogenu. Pod ochranou tohoto rodu prováděl rozsáhlou kolonizaci Šumavy klášter v Niederalteichu, jehož vliv pronikl i na Sušicko.

 

 

 Když pak Přemysl Otakar II. získal Sušicko natrvalo zpět, dochází velmi brzy poté k založení nového města - Sušice. Starší sušické osídlení ( zmíněná osada Nuželice a osada na úpatí Svatoboru) nemělo vzhledem ke své poloze na úpatí svahů možnost dalšího rozvoje, nevyhovovalo rostoucím potřebám obchodu a řemesel a tak bylo založeno město zcela nové přímo u Otavy. O tom, že bylo založeno plánovitě a ne na místě starší osady svědčí pravidelné obdélníkovité náměstí a pravidelně vybíhající ulice. Vývoj Sušice ve středověké město byl dokončen roku 1322, kdy na příkaz Jana Lucemburského bylo nové město obehnáno hradbami. Němým svědkem této události je kamenná deska s latinským nápisem, vsazená původně do jedné z městských bran a po jejím zboření zazděná do vestibulu sušické radnice. Český překlad latinského textu zní: ” Roku 1322 Jan První, český a polský král a kníže lucemburský, syn Jindřicha, císaře římského, vzorného křesťana, tuto obec dal obehnati hradbou; kteréhožto vznešeného krále a jeho potomků věčná památka budiž na nebesích. Amen. ” Tato deska patří k nejstarším historickým památkám Sušice. Sušicko bylo součástí prácheňského kraje, jehož centrem byl hrad Prácheň u Horažďovic. S rozpadem královské hradské soustavy byl však i tento hrad po roce 1265 opuštěn. Jako náhradu za opuštěný královský hrad a jako novou oporu královské moci král Jan Lucemburský v tomto kraji vybral právě Sušici.

Ze staré osady rýžovníků se tak Sušice postupně stala hlavním střediskem sušického kraje. Za Karla IV. dostala Sušice další privilegia, která ji zařadila mezi města, jež nesměla být zastavena nebo zcizena koruně. S rostoucím blahobytem měst rostla také touha po vzdělání. Brzy po založení univerzity Karlem IV. v Praze roku 1348 zde studovalo i několik Sušičanů a někteří obdrželi i akademické hodnosti - například Václav ze Sušice, při jehož povýšení na bakaláře roku 1400 promluvil M. Jan Hus. Karel IV. také podporoval městský patriciát, ani Sušice nebyla výjimkou a dostala tak další privilegia, která ji zařadila mezi města, jež nesměla být zastavena nebo zcizena koruně. Kromě toho také potvrdil Sušici v únoru 1356 právo mílové a v září 1372 právo na vybírání mýtného. Jeho syn Václav IV. potvrdil později městu v roce 1406 privilegium na jeden týdenní výroční trh ve svátek Nanebevzetí P.Marie. Karel IV. obratnou politikou čelil přílišnému sebevědomí šlechty, ale na přelomu 14. a 15. století se rozpory vyhrotily natolik, že jim nemohl čelit ani nejschopnější panovník. A tak panování Karlova syna Václava IV. v Čechách bylo charakteristické neustálými konflikty mezi králem a šlechtou, které vedly ke zformování tzv. panské jednoty, v jejímž čele stál Jindřich z Rožmberka. Tomu tehdy patřila i polovina velhartického panství a pravděpodobně ještě i jiné zboží na Sušicku. Roku 1395 oblehl se svým vojskem město. Ale Sušice, jako královské město, stála na králově straně. O věrnosti města svědčí i list z 6. června 1405, v němž slibují králi věrnost a projevují odhodlání bránit jej všemi prostředky. Krizi ve společnost komplikovaly také problémy v církvi, které nakonec vyvrcholily v husitských bouřích. Na obyvatelstvo sušického kraje zapůsobila náboženská reformace a učení Jana Husa velice silně. Sušice se stala doslova oporou husitů. Sušičtí byli také mezi prvními, kteří spolu s Klatovskými, Domažlickými a Plzeňskými vytáhli na Prahu na pomoc husitům, když zde po smrti krále Václava IV. došlo k prvním střetům mezi oběma tábory. I později podporovali sušičtí husity vedené Janem Žižkou z Trocnova a tak se jméno města objevilo v Žižkově listě Pražanům z 11. června 1422. Sušičtí se účastnili všech významných bitev - například dobývání Švihova v roce 1425, obléhání Plzně roku 1426, obléhání Zvíkova roku 1429. V roce 1423 pomáhali při dobývání hradu Lopaty, který patřil Zikmundovu přívrženci vladykovi Habartovi z Hrádku. Teprve po definitivní porážce husitů u Lipan roku 1434 se Sušice podřídila zemské jednotě. Na sněmu, který se konal v září 1435 a na němž došlo ke schválení tzv. kompaktát, mělo Sušicko mezi 16 voliteli své dva zástupce ( volil se zde i první husitský arcibiskup M.Jan Rokycana ) - Ondřeje, faráře v Sušici a mistra Václava ze Sušice. A na jihlavském sněmu v srpnu 1436 byla mezi 40 zástupci měst, která slibovala poslušnost a věrnost králi Zikmundovi, zastoupena i Sušice Přelom 15. a 16. století - období vlády Jagellonské, byl dobou rychlého vzestupu panstva. Rostoucí možnosti výroby a obchodu vedly šlechtu k lepšímu využití jejich panství - zakládaly se rybníky, lépe se využívaly lesy, zakládají se hamry, pivovary a kde to bylo možné otevíraly se doly. V tomto období však zájem o Sušicko ze strany feudálů upadá. Pro přímé panské podnikání se tento kraj svými přírodními poměry nehodil. Rybníky ve velkém zde nebylo možné zakládat, špatná dostupnost dřeva z rozsáhlých šumavských lesů sehrála také svou roli ( i když doklady o plavbě vorů a jejich vázání nedaleko Kašperských Hor pocházejí již z roku 1584 ) a bohatá naleziště drahých kovů byla většinou vyčerpaná. Pro Sušicko to byl vývoj osudný. Ocitlo na periférii tehdejšího světa a stalo se krajem polozapomenutým. Tato skutečnost se projevila mnohem později například i v oblasti architektury - z období baroka není v tomto kraji prakticky žádná významná stavba, ať už se jedná o panská sídla, chrámy či měšťanské domy. Přesto jako zázrakem město Sušice vzkvétalo i přes nejrůznější potíže a ztráty. Několikrát po sobě vyhořelo - v letech 1544, 1547, 1554, 1591, 1592, 1596. Nemilé pro obecní finance bylo také ručení za panovníky. Panovníci bývali často ve finační tísni a královská města byla nucena ručit za jejich půjčky, které často nebyly splaceny a ručitelé je pak museli zaplatit sami. Sušický archiv o tom uchovává řadu listin s vlastnoručními podpisy císaře Maxmiliána II., Rudolfa II. a Matyáše.

Také roku 1547 byla Sušice jako královské město králem Ferdinandem I. potrestána za odepření pomoci a poslušnosti - Sušice musela odevzdat všechna privilegia a statky a zaplatit velikou pokutu. Privilegia byl později sice vrácena, ale statky byly zabrány a rozprodány. Město se muselo zavázat k tzv. posudnému ( zvláštní dávce z vína a piva ) a muselo přijmou královského rychtáře, který dohlížel na veřejnou městskou správu i na soukromý život ve městě. Tento úřad královských rychtářů se udržel až do roku 1788, když za Josefa II. byla městská samospráva nahrazena magistrátem. Ztrátu statků si však město brzy vynahradilo, mělo k tomu vzhledem ke své poloze na privilegované obchodní cestě přes hranice všechny podmínky a těžilo tedy především z možností obchodu. Velký význam měl zejména obchod se solí. Již roku 1570 vznikla pře mezi Prachaticemi, Vimperkem, Kašperskými Horami, Klatovy a Sušicí o právo solního skladu. Sušice i Klatovy si od Maxmiliána II vymohly mandát na svobodné sklady soli. V 16. století se u nás začal objevovat bavorská sůl, která byla levnější než pasovská a která se dopravovala právě do Sušice. Solní sklad byl v budově městské radnice. Později však získaly převahu opět Prachatice, kam se dovážela pasovská sůl a sušický sklad zanikl. Obnoven byl opět po třicetileté válce ( ck. solní sklad v Sušici byl zrušen roku 1829). S dovozem soli souvisí patrně i rozvoj sušického sladovnictví, protože sůl se kupovala za obilí a slad. Sladovnický cech byl nejbohatším sušickým cechem a jeho kniha založená roku 1464 je nejstarší cechovní památkou v Sušici. Ze Sušice se vyvážel i chmel, který se tu pěstoval až do 18. století. Ale i ostatní řemesla, organizovaná do cechů, ve městě prospívala - roku 1580 potvrdil císař Rudolf II. řád cechu krejčovského v Sušici a roku 1615 potvrdil král Matyáš II. cechovní řád řezníků. Dále zde byli pekaři, soukeníci, ševci, koželuhové, kloboučníci, tkalci, mydláři, punčocháři, hrnčíři, pasíři, mlynáři, , společný cech kovářů, kolářů a bednářů, zámečníků, truhlářů a mečířů, dále zedníci, kameníci, konváři, kominíci, barbíři, lazebníci, ranhojiči. Město Sušice mělo tržní právo a bylo chráněno právem mílovým proti nežádoucí konkurenci řemeslníků v okolí. Díky tomu se stalo hospodářským střediskem kraje. Příznivé hospodářské poměry v Sušici se odrazily i v její výstavnosti. Městský život se soustřeďoval na rynku, kde se konaly trhy a kde stály nejvýstavnější domy . Město se v tomto období dělilo na tři části - vnitřní město v hradbách, Nuželické předměstí na pravém břehu Otavy a domky mezi hradbami při příkopech .

V roce 1568 měla Sušice 256 domů. Zámožnost obce se projevila i ve stavbě nové radnice ( rathausu ) s tak pozoruhodnou věží a orlojem, že místní humanisté o tom sepsali celý sborníček básní. ( Tato radnice podlehla ohni při velkém požáru toku 1707, dnešní podoba radnice je z roku 1850 ). Vstup do města umožňovaly tři brány a jedna malá branka. Při městských hradbách stála původní gotická basilika sv.Václava založená krátce po dostavění hradeb. Kostel byl barokně přestavěn po požáru města roku 1707, kdy utrpěl veliké škody. Bohatství jednotlivých měšťanů umožnilo také stavbu nových nákladných domů. Staré pozdně gotické úzké domy pro blahobytné 16. století již nestačily a proto byly často dva domy spojovány v jeden a sjednoceny ozdobným štítem. Typickou ukázkou takového goticko-renesančního měšťanského domu je například tzv. Voprchovský dům na náměstí s atypickým renesančním štítem prozrazujícím vliv italské architektury ( dnes budova muzea ). Druhým příkladem je tzv. Rozacínovský dům v těsném sousedství muzea. Tento dům se sgrafitovou výzdobou je také ozdoben renesančním štítem. Krásným dokladem životní úrovně české měšťanské domácnost doby předbělohorské je tzv.sušický cínový poklad nalezený v domě čp. 34 na náměstí. Sušický měšťan Adam Čech, který musel z náboženských důvodů opustit v roce 1620 svou vlast, ukryl do klenby svého domu přes osmdesát nejrůznějších kusů cínového nádobí - vzácných dokladů staročeského konvářského řemesla, pocházejících ze Sušice, Horažďovic, Jindřichova Hradce, Českých Budějovic i z Norimberka. Blahobyt se projevil i v rostoucí vzdělanosti. Sušice, jako jiná královská města, měla také svůj okruh humanistů z řad předních měšťanů. Mezi nimi vynikala především rodina Řešátků ( Rosaciů ). Kancionál Tomáše Řešátka, předního člena sušického literátského sboru, vyšel roku 1610 tiskem a je uložen v sušickém muzeu. Jeho syn Adam Rosacius se stal profesorem pražské univerzity. Bohatství města i značné části šlechty však zničila doba třicetileté války. V tomto období Sušicko poznalo nejen válečný ruch, ale i řádění ubytovaného neválčícího vojska, což snad bylo ještě horší. Aby se vyhnula drancování, vzdala se 27. září 1620 Sušice generálovi Marradasovi, který slíbil, že v tomto případě budou zachována všechna privilegia, majetek i náboženská svoboda. Gubernátorem v obsazeném městě byl jmenován nechvalně proslulý don Martin de Hoeff Huerta. Ke kapitulaci se připojilo i 26 osob šlechtického stavu z okolí Sušice. Podmínky kapitulace byly potvrzeny v květnu roku 1624 císařem Ferdinandem kromě té, která zaručovala svobodu vyznání. Konfiskacím neunikly nejlepší statky v kraji. Postižena byla především drobná šlechty a také město Sušice muselo vydat své statky a privilegia císaři, ale později mu bylo s ohledem na dobrovolnou kapitulaci v roce 1619 prakticky vše vráceno. Po zajištění majetku byla učiněna opatření, jejichž cílem bylo pokatoličtění kraje. Především museli zemi opustit nekatoličtí kněží a kazatelé ze Sušice, například děkan Jan Jiří Galli. Od roku 1625 začal také silný rekatolizační tlak na obyvatelstvo. Tak jako jinde i na Prácheňsku byli pro tento účel ustanoveni zvláštní komisaři - Jindřich Libštejnský z Kolovrat a královský podkomoří Přibík Jeníšek z Újezda. Obyvatelé Sušicka těmto snahám dlouho vzdorovali. Například hned v roce 1625 přikázal Jeníšek sušickému rychtáři, aby nedovolil ve městě provozovat živnosti nekatolíkům. Protože přestupování na katolickou víru postupovalo velmi pomalu, byl na pomoc povolán jezuita Václav Chanovský z Dlouhé Vsi s jedním tovaryšem. Když se i tato mise minula účinkem, bylo použito mnohem tvrdších prostředků - měšťanům byly odnímány živnosti, hrozilo se dosazením cizího rychtáře a nakonec byl zvolen prostředek nejúčinnější, tzv. dragonáda. Ve městě byl umístěn oddíl dragounů a každý měšťan musel některého ve svém domě ubytovat. Bylo přesně stanoveno, co vše se jim musí poskytovat. Pokud nebyly podmínky splněny, mohli vojáci měšťany libovolně trestat. Pod tímto tlakem měšťané nakonec svou víru změnili, ale jejich přestup ke katolíkům nebyl míněn upřímně. Řada z těch, kteří všem rekatolizačním snahám odolávali, nakonec raději opustila zemi. Během období třicetileté války celý okolní kraj při svých taženích pustošila vojska obou stran.

V zimě roku 1640 měl v Sušici svůj hlavní stan generál Piccolomini. Roku 1641 po zpustošení Klatov ovládli Sušici Švédové, roku 1645 tudy táhlo vojsku švédského generála Torstensona, v zimním období 1646 - 47 se zde na zimu rozložila císařská vojska, v únoru 1647 byl v Sušici hlavní štáb císařského vrchního velitele arciknížete Leopolda Viléma. Po třicetileté válce se snažila katolická církev s panovníkovou podporou upevnit své otřesené pozice a obnovit prořídlou síť své organizace. A tak například pro posílení katolické víry v kraji byl v Sušici založen i nový kapucínský klášter s kostelem sv.Felixe. Kapucíni přišli do města roku 1644 a nový klášter byl vysvěcen roku 1655. Záhy se tento klášter stal poutním místem, celého Pošumaví, protože roku 1649 dostal do vínku od Jindřicha Hýzrleho z Chodů obraz Bolestné P.Marie, považovaný za zázračný. Postupem let vyrostla v tomto klášteře také velmi kvalitní knihovna obsahující několik tisíc svazků většinou protireformační katolické literatury, ale i starších nekatolických knih pocházejících pravděpodobně z konfiskátů, humanistických tisků, řady vzácných prvotisků a rukopisů z 15. století. Podstatná část této knihovny byla ovšem v 50. letech 20. století zničena a zbytek je uložen v sušickém muzeu. Roku 1682 byla nad městem na vrchu Stráž postavena poutní kaple Anděla Strážce. Když byla za vlády Josefa II. zrušena řada klášterů a poutních míst, postihl tento osud i kapli Anděla Strážce. Až po osmi letech roku 1799 byla na základě povolení zemského gubernia opět otevřena. Přes všechny problémy dané nelehkým obdobím po třicetileté válce si město Sušice snažilo udržet zbylý majetek a hospodařit s ním, i když měšťané spíše jen živořili. V letech 1678 - 1681však postihl celý kraj i město mor. Dalším neštěstím obrovského rozsahu byl požár roku 1707. Při něm vyhořelo téměř celé město s kostelem, radnicí, děkanstvím a řadou budov i s oběma předměstími. Podle zachovaných záznamů zničil oheň 128 domů, 10 dvorů a 28 domků na předměstích. Zahynulo při něm 31 osob. Požár zničil výstavní vzhled, který získalo město během 16. století. Po celé 18. století se snažila Sušice zahladit stopy této tragédie. Postupnou novou výstavbou města po tomto rozsáhlém požáru získal město prakticky svůj dnešní vzhled. Ve válkách slezských (1740 - 1744 ) a ve válce sedmileté ( 1756 - 1763 ) bylo v Sušici opět ubytováno vojsko, což znamenalo nové velké dávky sena a obilí. Ze všech těchto škod by se však město opět vzpamatovalo, jako již v minulosti několikrát. Mnohem větší vliv na hospodářský úpadek mělo to, že dolování drahých kovů v této době již definitivně ztratilo význam a význam ztratily i staré obchodní cesty a styky s Bavorskem. Abychom pochopili úpadek Sušicka v 18. století, museli bychom jeho vývoj zasadit do širšího kontextu hospodářského vývoje v celé střední Evropy. Faktem však zůstává, že z poměrně významného kraje kleslo po třicetileté válce postupně na jeden z nejchudších a nejzanedbanějších koutů nejen na jihu Čech, ale v celé zemi. Rozšířená domácká textilní výroba nepřešla tak jako na severu postupně k manufakturní výrobě. Také nově se rozvíjející dopravní síť tzv. císařských silnic, budovaná v 18. století, nechala Sušicko stranou. Určitou výjimkou byly sklárny, které v tomto období zažívají mohutný rozvoj a papírny, které mohly využít bohaté zásoby dřeva okolních lesů. Později se právě zejména dřevo ze šumavských lesů stalo významných obchodním artiklem a po říčních cestách se dopravovalo do vzdáleného vnitrozemí. Osvícenské panování Marie Terezie a jejího syna Josefa II přineslo také rozsáhlou reformu veřejné správy. V Prácheňském kraji, jehož součástí byla i Sušice, byl namísto dosavadních dvou ustanoven od roku 1751 jediný krajský hejtman a jeho úředním sídlem se stal Písek. V soudnictví byly zrušeny staré hrdelní soudy v královských městech ( i v Sušici ) a hrdelní právo bylo od roku 1766 ponecháno pouze jedinému soudu v kraji - v Písku. Až jemu byl podřízen nižší soud v Sušici.

Jedním z následků třicetileté války byly také značné přesuny obyvatelstva a tím i značné změny národnostních poměrů na Sušicku. V tomto období dochází k velikému přílivu Němců. Osvícenská doba za vlády Marie Terezie a zejména Josefa II. sice vedla k uvolnění osobní svobody, pečovala více o vzdělání a o zlepšení postavení sedláků. Ale na druhé straně svými centralizačními a germanizačními snahami směřovala k vybudování jednotné říše, řízené jednotnou správou a s jedinou úřední řečí - němčinou. Němčina se stala vnějším znakem společenského postavení a byla nezbytnou podmínkou společenského vzestupu. Reakce na tento stav společnosti se odrazila v období tzv. národního obrození. Pod vlivem nastupujících myšlenek národního obrození bylo roku 1800 založeno v Sušici první ochotnické divadlo, které pořádalo představení pravidelně šestkrát ročně. Mezi významné představitele tohoto období na Sušicku patřili sušický děkan Adam Fialka, který podporoval myšlenku výuky českého jazyka na školách a kněz Josef Šmidinger, který při svých cestách po venkově šířil české knihy ( tato skutečně žijící postava se stala A.Jiráskovi vzorem pro postavu pátera Vrby v F. L.Věkovi). Nejvýznamnější postavou v sušickém obrozeneckém životě byl Josef Ambrož Gabriel, statkář z nedaleké Loučové. Byl osobním přítelem J.K.Tyla a vlastním nákladem vydával jeho hry a hry V.K.Klicpery. V březnu roku 1848 se účastnil schůze ve Svatováclavských lázních v Praze a byl zvolen do Svatováclavského, později Národního výboru. Byl také členem druhé deputace s peticí k císaři. Později se stal purkmistrem města Sušice a zemským poslancem. Byl prvním kronikářem a sepsal dějiny města Sušice. Druhou významnou postavou tohoto období je K.M.Villani, potomek šlechtického italského rodu usazený v nedalekých Kundraticích. Byl druhým zástupcem Sušicka na Slovanském sjezdu v Praze a velitelem ” Svornosti ”. Je autorem básnické sbírky Lyra a meč a jeho nejznámější báseň - Zasviť mi ty slunko zlaté ...- byla později zhudebněna. Pozvolna se v duchu nové doby měnil i vzhled Sušice. Ještě v polovině 18. století to bylo středověké město, sevřené hradbami a příkopy, s branami, nedlážděnými ulicemi a pranýřem na náměstí. Již koncem 18. století se však vzhled města začíná měnit - je vydán zákaz volného pobíhání vepřového dobytka na ulici a zřizuje se první olejové veřejné osvětlení. Ve třicátých letech 19. století bylo vydlážděno náměstí a Pražská ulice. Za radnicí byla zbourána zapáchající jatka a masné krámy. Postupně byly zbořeny městské brány ( Říšská roku 1842, Pražská 1836 a Klášterní roku 1856 ), hradby a příkop byly rozprodány na stavbu domků. Také obyvatel rychle přibývalo. Roku 1822 měla Sušice 2900 obyvatel a v roce 1832 již 3953 obyvatel.

 

 

Protože Sušicí nevedla hlavní silnice, nebyla zde ani pošta. Nejbližší pošta byla v Horažďovicích. Ale již počátkem 19. století byla v Sušici poštovní sběrna a od roku 1845 začala jezdit pravidelná jízdní pošta mezi Sušicí a Horažďovicemi. Od třicátých let měla Sušice jednou týdně pravidelné spojení dostavníkem do Prahy. Ve městě vládl i čilý obchodní ruch. Kromě již výše zmíněného týdenního výročního trhu na svátek Nanebevzetí Panny Marie, pořádaly se ve městě i další výroční trhy - v pondělí po Třech králích, v pondělí v druhém týdnu postním, v úterý Svatodušní, na sv. Rocha, na sv. Františka Serafinského. Každé pondělí od Květné neděle až do sv.Martina se konaly ve městě dobytčí trhy a obyčejné trhy na obilí, zeleninu a dříví byly každé pondělí a pátek. V roce 1838 bylo ve městě několik obchodníků se smíšeným zboží a celá řada řemeslníků nejrůznějších profesí - pekaři, sládci, vinopalník, knihař, puškař, bednáři, barvíři, řezníci, sklenáři, koboučníci, vápeník, hřebenář, klempíř, kožešník, perníkář, koželuh, zedník, mlynáři, cvočkaři, flusárník, kominík, sedlář, kováři, krejčí, ševci, mydlář, provazníci, pončochář, truhlář, hrnčíř, soukeník, postřihač, hodináři, voskař, kolář, valchář, tkadlec, tesař, cínař. V roce 1868 z těchto profesí ubyl soukeník, ale přibyly profese nové - nožíř, štětkář, zámečník, lakýrník,varhanář, soustružník, řemenář, pilníkář, šlejfíř cukrář, krupař. V témže roce bylo ve městě a na předměstích celkem sedm hostinců a osm hospod, kromě toho tři pivnice a šenk v městském pivovaře. Sušický okres měl 20 pivovarů. Mlýnů bylo ve městě pět - čtyři na Otavě a jeden na Roušarce. V nedalekých Volšovech pracovala malá přádelna na bavlněnou přízi a bylo zde i bělidlo. Na Sušicku v té době také pracovalo přibližně sedm sklářských hutí, několik papíren a rozvíjelo se i sirkařství.

 

 

V našem putování dějinami Sušice jsme došli až na počátek 20. století. Bylo to století velkých změn hospodářských a politických, období dvou velkých válek. Ani v tomto období však nenastal na Sušicku příliš velký hospodářský rozvoj. Příčina byla pravděpodobně jednak v tom, že zde nebyl dostatek přírodních zdrojů ( kromě dřeva) a navíc přetrvávalo i špatné spojení - chyběla dostatečná železniční síť, větší splavné toky, kvalitní silnice pro automobily. Přesto ve třicátých letech 20. století v Sušici a okolí pracovala celá řada nejrůznějších továren a továrniček, většinou však menšího charakteru a až na několik výjimek zaměstnávajících jen velmi malý počet zaměstnanců. V oblasti dřevozpracujícího průmyslu to byly například pily. Sem lze zařadit dvě pily akciové společnosti SOLO a Parní pilu a velkoobchod s dřevem firmy J.Krejcar, Praha u nádraží v Sušici. Výrobou různých dřevěných výrobků se zabývaly další firmy. Například firma B.Urbánek a spol. v Chlumu u Hartmanic - firma byla založena roku 1919 a kromě kuchyňského a domácího nářadí vyráběla i hračky, po nichž byla velká poptávka. Dále sem patří Závody Bohemia - Franz Watzlawick v Kašperských Horách. Tato továrna vyráběla od roku 1878 dětské kočárky, vozíky, auta a koloběžky, po válce rozšířila výrobu o sportovní náčiní, saně a lyže. V Kašperských Horách byla také firma Franz Horrer, založená roku 1908 na výrobu proutěného nábytku a košíkářského zboží. Významné postavení z hlediska zaměstnanosti měla sušická sirkárna SOLO. Menší podnik tohoto druhu byl v Dlouhé Vsi u Sušice - Schell a Neffe. V Sušici pracovaly také další velké továrny - koželužny a výroba obuvi firmy Schwarzkopf a od roku 1933 továrna PAP na výrobu obalů z impregnovaného papíru. V nedalekých Petrovicích u Sušice byla ještě menší továrna na výrobu obalové papírové lepenky. Pokud jde o potravinářský průmysl, bylo v té době v Sušici a okolí celkem pět mlýnů a přímo v Sušici byl v provozu pivovar založený již roku 1571.

Mezi novější podniky můžeme zařadit podnik NĚSTA, který zpracovával surový ječmen a žito na sladovou a zrnkovou kávu, vyráběl šumivé prášky, vanilkový cukr, likér a francovku značky NĚSTA. Byly zde však i další malé podniky vyrábějící nejrůznější věci. Například firma J. S. Bloch Hartmanice založená v roce 1854 vyráběla staniolové zátky, voskovaný a lakový papír a gumové válečky. V továrně St. Scheidig a syn, optické závody, spol. s.r.o. v Kašperských Horách se vyráběly optické i ochranné brýle, obruby na brýle a brousily se zde čočky ( na tuto výrobu později navázal podnik OKULA). Hamr J.Dirnhofera na Pátečku u Sušice vyráběl orné a hospodářské nářadí, sekyry, kolářské a kovářské náčiní. Také v oblasti těžby nerostných surovin a stavebnictví zde podnikala celá řada firem, například Bratři Trnkové - vápenice a cihelna v Sušici ( založ. 1890), K.Klement - vápenice a cihelna v Sušici ( založ. 1860 ), firma Wilhelm a Milota v Žichovicích ( vápenice, založ. 1909 ). Kromě již výše uvedených firem měla vlastní kruhové pece na pálení cihel i Sušice ( založ. roku 1908 ). Řada menších pecí byla v okolních obcích, například v Anníně, Cihelně, Čimicích, Dlouhé Vsi, Domorazi, Tedražicích atd. V nedalekém Ostružně se dokonce těžil mramor. Na závěr uvedeme ještě jednu zajímavost a tou je rybářství. Rozvoj rybničního hospodářství v Sušici nastal již po roce 1700 - byly zde dva rybníky u města a dále Sušici patřily rybník Kadešický, Chmelenský, Vrabčovský, Podmokelský hořejší a mlýnský a Divišovský.

Celkem úspěšné hospodaření zaniklo po pozemkové reformě zavedené Josefem II., kdy Sušice o část svých rybníků přišla a navíc se začal objevovat v hospodaření i nový trend - rybníky se vypouštěly a přeměňovaly na louky. A tak se začaly chytat ryby v Otavě, především pstruzi, lipani a lososi. Nikdo se však nestaral o její zarybnění, až koncem roku 1871 byla z podnětu dr.A.Friče postavena v Luhu u Sušice první malá pokusná líheň pro lososy a pstruhy. Nová větší líheň byla postavena v Sušici pod kapucínským klášterem krátce poté. Tato Zemská líheň pro chov pstruhů a lososů byla zcela přestavěna, rozšířena a zmodernizována v roce 1925 a 1930 a její činnost, i když v omezeném rozsahu, pokračuje bez přerušení až do současnosti.

Text: Mgr. Zdeňka Řezníčková, Muzeum Šumavy


Připravuje: Informační server ŠumavaNet.CZ ve spolupráci s Městským úřadem Sušice
Webdesign & hosting: ŠumavaNet.CZ